Dnešek byl úplně jinej než jiný dny a to ještě není konec. Prozatímní plán na večer jet do Žaclíře do VERTIGA a opít se tam. Za chvíli budete vědět proč.
Jeli jsme na do kina, do Hradce Králové na Takovou normální rodinku, mám ráda filmy, kde hraje Mádl. Přišli jsme tam trošku později, ale ještě byly reklamy a tak, ale na těch lidech vidíte, jak říkaj úplně, že jdete pozdě a že už chtěj klid, jenže nikdo z nich nevěděl, že jsme ještě před chvílí volali záchranku, policii a ‚tahali‘ zraněný lidi z rozpůlenýho auta…
Jedeme po rovině, docela rychle, před náma stodváca, zbrzdila nás o 10 vteřin, než jsme ji předjeli. Po chvíli asi 200 m před náma lítají plechy, favorit co jede před náma brzdí, my brzdíme, vidíme auto, napůl, rozsekaný o strom… kouří se z něj. Strach a spěch. Volání policie, záchranky, která říká, že posílá vrtulník, z okýnka u převrácenýho auta trčí noha. „Jste naživu? Kolik Vás tam je? Řekněte něco!“ Člověk se zahýbe, řekne, že jsou tam dva a prosí, abychom obrátili auto a vytáhli je, jenže auto by ani obrátit nešlo. Člověk se zkoušel asi 4 minuty než přijela záchranka soukat sám ven, vysoukal se, všude krev, rozbitá hlava úplně, šok… posadili jsme ho na krajnici a čekali na záchranku. Do pěti minut byli na místě všichni včetně vrtulníku. Pospíchali vyprostit druhého muže, řidiče, který byl zaseklý u volantu…
Nevím, jestli jste ten pocit někdo zažil, nevím. Pocit na zvracení, musíte si ve vteřině vzpomenout na všechno, co se při takových situacích dělá a vůbec.
Když to vidíte takhle v okamžiku, musíte se připravit na nejhorší. Musíte si představit, že je ta možnost, že uvidíte mrtvý lidi, rozsekaný na kusy a litry krve. Musíte, protože kdybyste to nečekali a viděli to, tak se zblázníte. A pak jste rádi, když slyšíte hlas, že někdo žije. Já nevím, jsem z toho ještě trochu mimo, bylo to moje poprvé a doufám, že poslední. Ta vteřinová situace, krev a zraněný lidi… asi na to nikdy nezapomenu. Už je to pět hodin a já to mám pořád před očima. Kdyby srazili toho favorita nebo nás v tý rychlosti co jeli, jsme všichni mrtví. A možná jsme živí díky tý škodovce co jela 70 a my za ní museli tu chvilku čekat. Já děkuju Bohu.
Doma mě ale čekalo hezký překvapení aspoň. papírová velká taška Aéropostale a v ní úžasný hadry a nejlepší taška přes rameno <3 Děkuju moc.
No Comments