Whats the story morning glory?

Já nečtu.

Nečtu takovým způsobem, že byste se ze mě poblili a blili byste ještě několik dní, slabší jedinci i déle, někdo by mohl spáchat i sebevraždu, jako jsem to chtěla udělat já při čtení 50 Shades of Grey, ale k tomu se ještě dostaneme.

První knížku si pamatuju ve škole na základce asi v druhý třídě. Četli jsme hromadně Honzíkovu cestu a pořád tu knížku cpali mně, protože jsem četla nejlíp ze třídy a učitelky nechtěly poslouchat ty slabikující tragédy, protože je z toho bolela hlava a půlka třídy nechápala o co v knížce jde. Pamatuju si, že jsem několikrát i musela dělat, že mě bolí v krku nebo že mám kašel, aby četla Zlatka H., druhá nejlepší čtenářka ve třídě. Možná byla druhá Kačka K., ale četla tak potichu, že ji učitelky taky vynechávaly… někdy už jsem fakt chraptěla, jak jsem četla dlouho nahlas a musela jsem se zeptat o vystřídání. No prostě tam byl velký a dost kvalitní potenciál, mohla ze mě být čtenářka na celej život.

Takhle jsem prochraptěla ještě celý Děti z Bullerbynu a pak už nevím, docela brzo jsem přišla na to, co to je marihuana a k čemu slouží a pak jsem měla už paměť v hajzlu. Nicméně jsem se ještě předtím prokousala všema Správnýma Pětkama, nikdy nezapomenu některý příběhy. Poklad uprostřed jezera, nejlepší díl to byl. Ty knížky jsem milovala, hrozně jsem je milovala.

„Někdy to lehounce zhoršuje krátkodobou paměť, ale zase to pomáhá tý dlouhodobý…“

Pak jsem přečetla nějaký dvě tři sračky od Lenky Lanczový, kde jsem se dozvěděla, že bych si měla dělat náramek způsobem přidávání korálku za každou holku nebo že kluky vzrušujou neopálený prsa.

Nakonec jsem, když mi bylo nějakých 14 – 15 let přečetla My děti ze stanice ZOO, Jmenuji se Ester a Jmenuji se Markéta a tím byla moje kariéra zcela ukončena. Tu knížku o Christiane F. jsem teda četla asi 8x po sobě. Asi moje nejoblíbenější.

Počítáte to správně. 10 let jsem pak nečetla jedinou knihu. Marný pokus o Twilight (10 stránek), marný pokus o Game of Thrones (70 stránek), marný pokus o Hunger Games (2 stránky). Říkáte si, co jsem dělala přes střední školu. Nechcete vědět. Měla jsem božího spolužáka Tomáše K. a internet a to mi stačilo ke čtenářskýmu deníku na jedničku.

Čas utíkal.

Čas plynul.

Rychle plynul.

Možná až moc.

A z malé Míši Patočkové z Mladých Buků, jejímž největším snem bylo jít na brigádu, kde by omývala mrtvoly a poslouchala u toho Good Charlotte, která mě jednou doběhla, když jsem šla s růžovýma vlasama na autobus a řekla mi, že jsem její největší vzor se stala velká krásná ambiciózní slečna, která napsala knihu. Nikdy jsme nebyly kamarádky jako kamarádky. Náš nejintimnější moment nastal ve chvíli, kdy jsme seděly ještě s Gábinou naproti hasičárně a já jsem si stěžovala na Simpíču, že mi jede do Kačeny a slyšela jsem tam větu: „Ta šťáva je mrtě dobrá.“

„Někdy to lehounce zhoršuje krátkodobou paměť, ale zase to pomáhá tý dlouhodobý…“

Pak to zase nějak skončilo, občas jsem ji viděla v reklamě, občas na facebooku a teďka myslím Míša hraje v nějakém českém seriálu, má tam dítě a rakovinu – vůbec nevím, vy možná budete vědět. No prostě, napsala knihu. Nechat si ujít knihu od někoho, koho znám, kdo je z Buků by byla největší nehoráznost na světě a tak jsem ji dostala loni k Vánocům a odvezla jsem si ji sem do Anglie.

Ta knížka – Miluju tě, tak vypadni, je boží. Je chytlavá, čtete pořád a jste zvědaví, jak to dopadne. Nejdřív jsem byla trošku smutná, protože prostě já jsem vždycky chtěla napsat knížku. A tak nějak bych řekla, že by mnou byla docela podobně psaná a možná by měla podobný téma, podobnej příběh a vůbec. Tak jsem si říkala, hm, teďka už nikdy nemůžu nic napsat a pak jsem si říkala, že bych stejně nikdy nic nenapsala, protože furt jen čumím do zdi a plánuju něco, co nikdy neudělám, protože prostě hodiny čumím do zdi. Kdybych psala každý čumění do zdi, tak by vznikla životní trilogie tlustých knížek s hezkým obalem, kde by toho nebylo moc. A jsem dost trapná, protože naschvál ve svým životě vytvářím příběhy do tý knížky. Aby neměla moc smysl pravděpodobně.

No to je jedno.

Kdo má rád životní příběhy mladých lidí, lásku a sex a chce si jen odpočinout a nepřemýšlet, můžete si o Michaloj a Kámošoj přečíst.

Protože jsem přečetla jednu knížku, říkala jsem si, že bych zvládla možná i další. Všude po internetu reklamy na 50 odstínů šedi, všichni to četli, tak jsem začala taky. Od první chvíle jsem neměla ty postavy ráda. Ze všeho nejvíc Anu, pak hnedka Greye. Já k tý knížce nemám ani asi slov. Každou kapitolu jsem se přemlouvala, čti dál, čti dál, něco třeba se začne dít. Když budete koukat na tube8.com, tak nepromarníte váš čas tak, jako byste ho promarnili čtením týhle sračky. Přestala jsem to číst kousíček před polovinou, nešlo dál… nešlo, Ana je píča, Grey je debil a José je otravnej kokot.

Fakt ne.

Fakt jako ne.

A protože jsem rychle potřebovala náhradu, abych nepřestala číst, tak mi holky na plurku doporučily Rudá jako rubín. Nejdřív jsem byla trošku skeptická, ale po třech kapitolách jsem nemohla přestat číst! Až na tetu Glendu mám ráda snad všechny ať jsou jací jsou, jsem v půlce knížky za dva večery a nečtu ji teďka jenom proto, že bych ji asi prostě dočetla a to nechci, protože další díly ještě nejsou v češtině. Říkala jsem si, že každej večer můžu jen jednu kapitolu.

Předevčírem se mi bohužel stalo, že jsem se ve dvě hodiny ráno probudila sedící na posteli, měla jsem rozsvícený světlo (???!!!) a klepala jsem se strachy a čekala jsem, kdy se objevím v minulosti…

Ok.

To je asi všechno, co jsem chtěla říct.

Tohle není žádná recenze knížek, tohle je skromný názor debila, co nečte nic.

Čekám ve 4 hodiny hrozně důležitej telefon!

Předevčírem jsem skončila se všema svýma láskama nadobro a momentálně nikoho nemiluju.