Au-pair v Anglii. Jak být au-pairkou a nezabít se prvních 14 dní. A potom další dny. A ty další…

Tento příběh je věnován všem holkám, které se rozhodují, zda ject či neject dělat au-pair nebo prostě potřebují nějaké čtení… :)

Od maturity můj život nebyl zrovna šťastným a pěkným životem. S expřítelem nám to hrozně neklapalo, mohli jsme za to oba a bylo to čím dál horší. Stupňovalo se to, bylo to vyhrocený, ale žili jsme v tom dál a dál. Nemohla jsem najít normální pořádnou práci. Dělala jsem v pojišťovně a teďka mám akorát dluhy z toho, že jsem musela vracet šílených tisíc za provize. Po maturitě mi nějak nedošlo, že to je špatná práce, byla jsem prostě ráda, že nedělám v Lídlu za kasou a byla jsem hrozně mladá a nezkušená. Pokud mě čtete, o všem víte. Víte, jak jsem se trápila, že jsem byla úplně na dně, můj život neměl žádný smysl, neprožívala jsem nic hezkého, pořád přicházely nějaké problémy, neměla jsem z ničeho radost a ničilo mě úplně všechno. Byla jsem prostě jen nešťastný tělo bez duše.

Posledního října minulý rok se semnou expřítel rozešel. Úplně se mi zhroutil svět. 14 dní jsem brečela a prosila ho a ponižovala se, abysme se nerozcházeli, abych mohla zůstat v bytě. Že udělám naprosto všechno na světě, jen tohle ne. Neměla jsem žádnou hrdost, neměla jsem prostě nic, jen jsem chtěla bejt s ním. Celých 14 dní jsem měla takový pocity, že na ně nechci ani vzpomínat. Jednoho sobotního podvečera to doma vygradovalo tak, že nevím, fakt nevím co se stalo, ale já, já která jsem prosila na kolenou, řekla A DOST. Tak jo. Odstěhuju se. 14 dní jsem poslouchala, ať vypadnu. Tak jo, začala jsem si balit svoje věci, jen se usmál a šel za klukama na šipky.

(Neříkám, že to je jeho chyba. Určitě já na tom mám velkej podíl, že se semnou rozešel, nechci, aby to tady vypadalo, že jsem chudinka ublížená. Sice jsem se tak cítila, ale mohli jsme za to rovným dílem oba. Padesát na padesát, řekla bych…)

Hrozně jsem doma brečela a balila si ty věci. Volala jsem svýmu nejlepšímu kamarádovi, jestli by nepřijel mi pomoci s těma těžšíma věcma k rodičům a rodičům jsem jen napsala smsku: „Stehuju se zpatky domu, prosim, neptejte se me na nic, pomozte mi s vecma a zitra si promluvime…“

Druhej den jsem vypadala úplně nejhůř na světě. Byla jsem unavená, chtěla jsem se zabít jakýmkoli způsobem, myslela jsem si, že se mi to zdá, že to nemůže být pravda prostě. A taky jsem si byla jistá, že kdyby mi napsal nebo zavolal, ať se vrátím, že zas jako pejsek se sbalím a poběžím zpátky, protože si bez něj nedokážu představit můj život. On měl být můj muž, s ním jsem měla mít děti.

On večer přišel.

Když jsem ho viděla v těch dveřích, nebyla jsem smutná, ale měla jsem takový vztek a tak moc jsem ho nenáviděla, že jsem mu na omluvu a nabídku, že mohu jít zpátky řekla jedno velký ne, nechci už. Scházeli jsme se po rozchodu, měli jsme se ještě rádi, bylo to hezčí než náš vztah.

Nebyla žádná práce. Jedna v Trutnově mi nedopadla. Šla jsem si jednou takhle ke konci ledna pro nudle do Imbisu, kde pracuje Vlasta. Vlasta se mě ptala, jak se mám a já jsem jí popsala, co se stalo a nestalo a ona začala vyprávět o svojí ségře, jak žije v Anglii, dělá au-pair a má se dobře. Tak jsem jí řekla, jestli by se ségry nezeptala, zda neví o někom, kdo by mě vzal taky do práce. Už mě prostě nic nedrželo a byla jsem 100% ochotná a hlavně schopná to všechno opustit. Taky jsem věděla, že naprosto neumím anglicky a že nikdy nezískám trošku dobrou práci bez angličtiny. Že by bylo potřeba, se ji naučit. O existenci have to namísto must jsem opravdu nikdy neslyšela… a ještě horší věci… úplně se to stydím napsat.

Za týden mi psala Jana, Vlasty ségra, na Facebook. Že ví o práci au-pair v okolí. Že rodina shání, protože jedna milá Francouzka odešla. Sehnala mi na ni e-mail a tak jsem pomocí google translate napsala pár e-mailů. Jeden večer byl telefonický pohovor na Skype, celej den mi z toho bylo blbě. Pomocí slovíček yes a no jsme se dostaly s budoucí hostmámou k tomu, že bych asi mohla přiject. V sobotu… hrozně brzo. Asi týden. Vzali mě.

Šla jsem si vyřídit milion věcí. Okopírovala jsem si doklady, odhlásila jsem se z úřadu práce, sociálního a na zdravotní pojišťovně. Tam jsem si musela nechat udělat na jeden rok speciální pojištění za 4000 CZK. Snížit tarif v T-Mobile, dala jsem mamce naprosto plnou moc ke všemu, napsala jsem ji na A4 vlastní rukou, nechala ji úředně ověřit. Zjistila nějaké zákony a práva, které bych mohla potřebovat ještě, nakonec jsem zjistila, že v téhle plné moci musí být jasně napsané, že dávám svolení k tomu, aby mi mamka mohla jít pro výpis z trestního rejstříku a tak. Všechno vypsané. Takže jsem vypisovala drobným písmem na A4 všechny, ale fakt všechny možný instituce, se kterýma bych se nějak mohla setkat s čímkoli. Musela jsem donutit doktory, aby mi dali moje léky na dlouho, protože je povolené jenom nějak na 2 měsíce předepsat některé léky…

Koupila jsem si svojí první letenku na internetu. Hnedka první společnost WIZZAIR nabízela fakt levnou letenku v hezký čas na Londýn – Luton. Vůbec jsem nevěděla, jak se taková letenka kupuje, ale nějak jsem to tam nacvakala a za pár dní mi přišla e-mailem. Vytiskla jsem si papír a pověsila ho na nástěnku. Jednosměrná letenka. Nevěděla jsem, kdy se přijedu podívat vůbec. A ani kdy pojedu v létě domů a na jak dlouho. Nevěděla jsem skoro nic a hrozně jsem se bála. Bylo to jisté. Mám letenku, mám pojištění na rok a prostě, v sobotu letím a nevím, jestli se vrátím.

Expřítel tomu nevěřil, že odletím. Pořád mě chtěl zpátky, ale víte, já jsem najednou začala být hrdá. Nechtěla jsem zpátky. Uvědomila jsem si pár věcí. že nechci být věčně brečící troska a že se chci naučit anglicky, trošku prostě se sebou něco udělat. Myslela jsem si, že kdybysme si psali, že bychom se třeba časem k sobě vrátili nebo tak, jo, to jsem si říkala myslím.

V týdnu jsem se zabalila věci. Moc ne, oblečení skoro žádný, v UK je přece PRIMARK. Měla jsem vyměněno 50 liber. Na letiště mě vezla Lůca. Byla jsem za to neskutečně vděčná. A taky jsem byla vděčná za všechny, kteří se za mnou přišli na letiště rozloučit. Cassidy s Tomášem a s Impym a Peťulka. Sice na to nevypadám většinou, ale já si takových věcí vážím a cením a nezapomínám je. Byla jsem ráda. Kufr mi odbavili, čekala jsem na letadlo. Bylo 4 hodiny zpožděné a já jsem umírala nudou různě po letišti s desetikilovým příručákem. Kabel od notebooku v odbaveným kufru a tak… <333 Paráda.

Odpoledne jsem se dočkala a růžovofialovobílé letadlo dorazilo. Všichni čekali. Autobus nás odvezl pár metrů k letadlu. Nastupovala jsem, byla jsem nervózní. Za prvé, že neumím anglicky ani slovo a za druhé, že mě při přistávání zas budou bolet uši neskutečným způsobem, mám s tím hrozný problém. Let byl v pořádku, nudný jako vždycky, čas neutíká a čekáte, že to spadne.

Po přistání jsem šla s davem pro kufr, v dálce čekala Jana, Vlasty sestra a Tereza. Tak mě tady máte. Jely jsme autem směr Andover. Volant na druhý straně, jely jsme v „protisměru“! Večer jsme dorazily do Vernham Dean. Byly jsme před „mým“ domem, Jana mi řekla, ať se v tom vymáchám sama a odjela. První dojem byl trošku šok, protože mě hostmáma nevítala zrovna tak, jak jsem čekala. Byla hrozně chladná. Ale já jsem si myslela, že to je teda normální. Po chvíli dojel i manžel, všechny tři děti byli taky doma, byla jsem tak hrozně v prdeli z toho, že jsem nějak vykoktala, že jsem strašně unavená, že bych chtěla mluvit až zítra. Dovedli mě do maličkého, ale pěkného pokoje, kde byla hrozná zima. Ráno jsem se probudila a nevěřila jsem, že jsem to udělala. Jsem v Anglii ty vole! Nene, fakt jsem. Co jako řeknu jim, když neumím anglicky? Sešla jsem teda dolů, po dlouhým přemlouvání. Hostmáma se semnou nějak moc mile nebavila a malej mi řekl GO AWAY, takže mi to nějak moc sebedůvery nedodalo. Nějak jsme si povídali, co se dalo říct, měla jsem první anglický oběd ze kterého se mi chtělo plakat, ale zas dobré pro Crohna :))) Na talíři 3 kousky brambor, asi 8 kousků fazolek a mikroplátek masa. Měli to tak všichni, vypadalo to jak předkrm. Nebyl to předkrm…

Poprosila jsem hostotce, který byl mnohem víc sympatický než ona, jestli by mi nedal pryč z pokoje asi šedesát berušek. Hrozně se divil, proč chci dát z pokoje asi šedesát berušek, tak nevím, kdo je normální a kdo není. Děti se semnou moc bavit nechtěly. Odpoledne jsme šli na procházku, kterou jsem si díky malému a suchému obědu mohla dovolit, takže nakonec jsem byla vděčná. Ona zapomněla klíče. Když jsme se vrátili, on začal sprostě nadávat, že je blbá a tak. Tak jsem čuměla a snažila jsem se honem bavit s nejmenším, který to pozoroval a říkám mu, jestli je taťka naštvaný a on říkal, že ano, tak mu říkám, že to bude ale zase dobrý a v tu chvíli si myslím, že mě začal vnímat jako novou au-pair a začal mě mít trošku rád. Dlouho si ale nemohl zapamatovat, jak se jmenuju :)

V pondělí jsem měla hodinu jízd vlevo s autoškolou, zvládla jsem to na jedničku, možná proto, že miluju auta, řízení a tak. Za 14 dní jsem jezdila like a boss.

Hnedka další dny byly peklo. Byly zrovna debilní prázdniny, děcka celý dny doma, matka nervózní. Jeden den jsem dala o hodinu dýl spát malýho, protože mě prostě neposlouchal, když jsem byla nová a spíš mi utíkal. Ona mě druhej den tak sjela, že se to nedalo. Nesměla jsem na ně ani zvýšit hlas totiž, tak jsem musela prosit malý dětičky, aby šly spinkat… prostě mě seřvala a začala mi říkat, že mi platí jako strašně hrozně moc peněz a jestli nebudu lepší, že si bude muset najít někoho jinýho. Začala jsem se jí docela bát. Potom se už nikdy nestalo, že by šel později ani o minutu, ale zvýšit hlas jsem prostě musela někdy.

Další týden jsem si to posrala úplně sama. Dělala jsem úklid baráku. Ona si potrpěla na úplný úklid, prostě takovej perfektní a do detailu. No a já jsem zapomněla v tom týdnu na dvě věci. Už tak jsem z ní byla vyklepaná prostě… nenaleštila jsem jí kohoutky v koupelně. Že má neuvěřitelně čistej hajzl a sprchu a podlahu vůbec neřešila. Prostě na mě začala zase řvát, že nemá lesklý kohoutky a opět opakovala, že mi dává strašně moc peněz a že si asi bude muset najít někoho jinýho. A taky jsem zapomněla otřít jednu debilní komodu, byla to moje chyba, ale ona z toho měla úplně záchvat.

Pak jsem pořád brečela, bála jsem se jí hrozně. Bála jsem se, abych neudělala nějakou chybu. Měla jsem pracovat 6 hodin denně a dělala jsem dvanáct. Neměla jsem pauzu. Jednou jsem se už ale nasrala a řekla jsem, že každá au-pair má pauzu a že já chci taky 4 svý hodiny, jako každá prostě. Úplně se na mě tak podívala a řekla že teda jo no. Ale dělala mi z pauz peklo, nemohla jsem jít spát nebo ven skoro, protože pořád říkala, že třeba ve dvě přijede DHL nebo jiný dodavatel a něco jí doveze, že musím čekat. Takže jsem z mojí pauzy 12 – 16 hodin musela stejně čekat doma, vzhůru a v tom ledovým pokoji. Nenáviděla jsem to tam úplně…

… a to jsem ještě nenapsala o chování toho prostředního parchanta. Nikdy jsem neviděla horší hnusnější dítě. Úplně jsem ho už jenom viděla ráno jak blbě čumí a chtělo se mi ho zkopat. On měl blbou náladu a nepozdravil, nic. Na otázku co by si dal k snídali mlčel. Pak na mě křičel, že neví co chce. Já už jsem si říkala, že na tohle jebu prostě a šla jsem udělat snídani malýmu, pak došla ona, viděla, že prostřední nic nemá a on začal ječet, že chtěl tohle a tohle a já jsem za to mohla.

Občas jsme si psali s expřítelem, který trval na tom, že jako musíme být spolu. Ale nedělal pro to vůbec nic. S cizíma lidma jsem si volala víc, než s ním. Jestli jsme si spolu volali 2x, tak to je hodně. Nezájem prostě o tohle. Nechápala jsem to. Kdybych někoho chtěla zpátky, tak mu volám snad každý den a snažím se, snažila bych se o něco…

Všechno bylo dokola, akorát ona mě nemohla seřvat za nic doma, protože jsem měla dokonale uklizeno a jídla jsem měla uvařená na perfektní čas. Jo jednou jsem vlastně neměla skoro čas a lítala jsem všude kam bylo potřeba a nedala jsem 3 ručníky do sušičky. Tak začala kopat do koše v koupelně a já jsem se už musela tlemit prostě. Přestávala mě bavit a začala jsem se shánět po nový rodině. Ona se semnou nechtěla bavit, já s ní taky ne. Vypadávala jsem v pátek večer z domu a vracela jsem se v neděli večer, abych ji neviděla celej víkend. Když byla v kuchyni, tak jsem si ani nešla udělat jídlo a radši bych umřela hlady, než ji potkat v baráku. Zajímaly jí jenom e-maily u jejího obřího Macu a poroučení dělníkům na baráku, který stavěli. Jinak byla pořád doma, ale pořád byla busy říkala. Na nic neměla čas, nebyla jsem pomocník, ale byla jsem fakt služka jenom co se každej den budila s pocitem na zvracení, že bude nějakej problém a že uvidím toho prostředního zmrda.

Za měsíc bydlení v týhle rodině jsem našla jinou rodinu, kde odcházela au-pair. Měla jsem pohovor, všichni se mi hrozně líbili, byli milí, objali mě a smáli se! Dvě starší děti, holčina 15 let a kluk 13 let, sice autista, ale prostě hodný fajn kluk. Psali jsme si asi 10 dní a 2x jsme se viděli. A pak mi řekli, že by mě chtěli, že jsem sympatická, že umím vařit, mám ráda psy a sport, takže super. A dohodli jsme si termín nástupu. Byla jsem hrozně šťastná, že vypadnu od týhle rodiny, ale na druhou stranu jsem celý 2 dny neměla odvahu to říct. To třetí odpoledne jsem si ale řekla, že přece nejsem srab a šla jsem tam. Už jsem po měsíci uměla tak nějak říct, co jsem chtěla a hodně mi pomohla Adélka, protože jsem věděla díky ní, že existuje have to a dneska to už používám ve všech časech.

Přišla jsem do kanceláře, ona byla zase hrozně busy a prohlížela si barvy omítky na nový dům. A říkám jí úplně hrdě: „Hele Fí, víš jak si říkala že mi platíš strašně moc tvých peněz a že by sis měla najít někoho, jinýho? Tak on to je docela dobrej nápad.“ Ona na mě koukala úplně v šoku, tak jsem pokračovala, že tohle prostě nejde takhle, že se mi tady nelíbí, jsem nešťastná a prostřední, že je rozmazlenej a zlej. Ona úplně nevěřila vlastním uším. Ptala se mě, jestli mám novou rodinu a tak říkám, že jo, že mám. A ona úplně, že mě ale hrozně potřebuje na jeden týden, kdy budou ve Francii, abych tam zůstala celý týden s malým. Tak jí říkám, že jo, že nejsem svině a že tady zůstanu ten týden s malým a že v pondělí jdu pryč pak. A šla jsem úplně a věděla jsem, že jsem teďka na koni já, protože mě potřebuje a nemůže dát malýho někomu cizímu na celej tejden.

Winner.

A pak jsem začala bejt zlá a úplně jsem jim všechno vracela. Nechceš se jít koupat prostřední? Jak chceš, mě to nezajímá vůbec. Začal dolejzat. Ona měla jeden měsíc na to, aby si našla novou au-pair a nehledala ji, protože si asi myslela, že prostě neodejdu. Jeden den si prostřední házel s míčem na chodbě a byl myslím pátek a já jsem chtěla už vypadnout a mohla jsem vypadnout po jeho koupeli až. Říkám mu, že jdeme se koupat teda a on mě zas ignoroval. Řekla jsem to třikrát, pak jsem mu vzala ten míč a on mě kopnul !!! Kopnul mě. Normálně jsem se nasrala a sejmula jsem ho na zem, on začal řvát a já sem zařvala na celej barák že fuck a že si jdu sbalit věci a jdu pryč dneska. A fakt jsem to šla udělat. Teďka slyším jenom, jak jde někdo rychle nahoru za mnou po schodech, tak říkám, že tohle bude asi průser prostě docela, že jsem tam řekla fuck před děckama, ale prostě já mám jenom jedny nervy a měsíc a půl jsem to držela v sobě. Tak jsem myslela, že přijde a že mě vyhodí sama. Ona přišla s prostředním, držela ho poprvý v životě nísilně křečovitě za ruku a ječela na něj ať se mi omluví a že kvůli němu odcházím.

Teďka – já sem byla v naprostým šoku, že tohle udělala a řekla a že nevynadala mě. Prostřední byl v šoku, že odcházím a ona byla v šoku, že mu řekla, že odcházím, protože se to nemělo vědět kvůli malýmu. Nějak jsme to přešli. Šel se koupat. Vypadla jsem a vrátila jsem se až v neděli.

Kromě tohodle všeho a milion dalších věcí na který si už ani nevzpomenu jsem tam po celou dobu měla problém s jídlem. Oni mi řekli, ať jako si posloužím z ledničky a tak, ale nemohla jsem si brát maso a kupovala jsem si týdně maso asi za 6 liber a další věci, který prostě doma nebyly. Ona mi to nekupovala. Posledních 14 dní ale jsem jí řekla, že chci kuřecí maso tady mít na vaření, tak se kousla a měla jsem teda.

Protože expřítel pořád neměl snahu, kterou bych já chtěla vidět a jeden den mi napsal úplně něco, nad čím jsem zůstala úplně v šoku, nějak mě to všechno přešlo. Prostě najednou mě to přešlo, samo a cejtila jsem jenom hrozný prázdno. Šílený, až takový strašidelný. Už jsem ho neměla ráda a nechtěla jsem s ním najednou už nikdy být. Najednou mi začal být jedno. Samozřejmě jsem s ním prožila skoro tři roky vztahu a není mi jedno jako úplně. Má nějaký svoje problémy a já bych mu ráda klidně i pomohla, ale už nikdy nemůžeme bejt spolu, protože já už nechci. Už to nejde.

Pamatuju si ale i na jeden nádhernej zážitek. Seděla jsem ve svým pokojíku, byla myslím sobota, ale nikam se nejelo, tak jsem byla nahoře. Nevím už, co jsem dělala. V tom baráku bylo všechno slyšet a najednou prostě slyším někoho čistě hrát na klavír, fakt krásnej zvuk, úplně balzám na duši. Pauza. A najednou někdo začal hrát Clocks od Coldplay. Úplně celá jsem zdřevěněla, začala mi týct slzy a šla jse pomalu dolů ke klavíru. Nejstarší (12) tam seděl a hrál tam celou skladbu. Hrozně mi pořád tekly ty slzy, koukala jsem se na něj a pak jsem ho objala a řekla jsem mu, že jsem nikdy nic hezčího neslyšela hrát na klavír úplně… <333 Myslím si, že na tohle nikdy, fakt nikdy nezapomenu. Bylo to strašně silný. Nádherný.

Jeden trošku vtipný zážitek byl taky po měsíci a týdnu. On jejich otec pracoval od rána od šesti a vracel se večer tak v půl desáté a já jsem už spala, takže se mi stalo, že jsem s ním měsíc nemluvila vůbec. Přišla jsem jednou nějak dolů a on byl doma a ptal se mě jak se mám a takhle a pak se začal smát a řekl: „Tyjo, kdy ses naučila anglicky?“ XDDDDDDDDDDDD

Pak byla sranda, když se měnil čas a já jsem malýmu vysvětlovala, že je ten samý čas, ale že venku je světlo, protože nastal takový speciální čas pro děti, aby mohly být o prázdinách dýl venku za světla, ale že teďka je ještě škola a musí se za toho světla jít bohužel spát XDDDDDDDDDDD

Pak nastal poslední týden. Byla jsem s malým úplně sama doma. Chtěla jsem mu to udělat fakt hezký, byly prázdniny a já jsem ho vzala po okolí snad všude, kde by se mu mohlo líbit a našli jsme prostě nový kamarády a on se fakt bavil, byl šťastnej. Byli jsme na farmě, na hřišti, v takové kryté prolézačce, u Pavlíny doma, kde hrál s dětma fotbal a pak WII. Prostě si myslím, že lepší to být ani nemohlo. Dělala jsem mu k obědu a k večeři to, co si přál a na co měl on chuť. Já jsem si pro sebe udělala na 3 dny guláš. Nakonec jsem s ním nebyla ani týden a ve čtvrtek večer jsem malýho vezla do Newbury na nádraží, kde projížděl vlak z Londýna a jeho teta si ho měla vzít do vlaku a dát ho babičce. Rozloučila jsem se s ním, čekala na tetu, až vyleze z vagónu, byla naštěstí podobná mámě, takže jsem neměla pochyby a to byl konec. Úplný konec v rodině. Udělala jsem tam samozřejmě dvoudenní rozlučkovou párty s Vernham Deanem, pak jsem byla dva dny bezdomovec u Pavlíny a v neděli večer mě odvezla do novýho baráku, do nový rodiny, do Grateley<333

Úplně jinej svět prostě. Úplně. Mamka usměvavá, všichni hodní, milí a udělali mi z toho vážně nejlepší chvíle. Hnedka jsem se cítila jako doma. Prostě doteďka můžu mít otevřený dveře do pokoje o víkendu, nemusím utíkat pryč, je mi tady dobře, ráda se s nima potkávám všude, děláme si hroznou srandu a tak! Jsem třeba luxovala a Katie seděla u stolu, měla nohy na zemi a máma mi říká: „Hele, 10 bodů za její nohy.“ XDDDDDDDDDDDDDDDDD Uklízí prostě taky, uklízíme obě. Nejsem už služka, vůbec. Jsem tady vážně hrozně šťastná. Sice ona jako nejvíc na světě mluví rychle a někdy jí půlku nerozumím, ale vždycky pak se zeptám a je to v pohodě. Občas sem jezdí děda a on je hrozně english prostě. Mluví tak pomalu a srozumitelně a slušně a vážně :) On mi taky říkal, že ona hrozně žvatlá, ať se jí klidně 10x zeptám, co říkala.

Mluvíme tady fakt jak v rodině. Nepřipadám si tady jako v práci. Pracuju tady jenom 5 hodin denně tak různě, kdy je potřeba, mám stejné peníze jako v rodině minulé, nikdo mi to nevyčítá(!!!) a ona mi je prostě ráda dá v obálce a mám tam velký THANKS s vykřičníkem. Protože tady pracuju málo hodin, mohla jsem si najít další práci na tři hodinky denně v další rodině, kde má mamka 4 děti a trošku nestíhá doma žehlit, uklízet a obstarávat dva nejmenší drobečky. Ano, poprvý v životě jsem měla v rukou dvoudenní miminko, zamilovala jsem si ho úplně a těším se, až tam budu chodit pracovat. Touto druhou prací se dostanu na dostatečný peníze za měsíc. Naprosto dostatečný. Dluhy si budu splácet 3x rychleji než je naplánováno a ještě mi zbyde v pohodě na kafe s holkama, bazén, kino, blbosti a taky na věci, kterýma si dělám radost.

Je tady všude plno masa přímo od řezníka, můžu si brát, co chci. Nakupuji já, takže si tam házím jogurty, kuřecí šunku, zeleninu a jsem šťastná. S Katie jsme úplně tým jak prase. Ona se mi docela svěřila s osobníma věcma, co máma ani neví, říkala mi, že jsem nejvíc super, že vypadám na 17 a že s nima budu chodit na párty a tak XDDDDDDD Už mě milujou všichni její kamarádi a to mě ještě ani neviděli prej XDDDDDDDDDDDDD. Máme děsně tajný dohody a tak! Prostě sis moje!<333

Jsme tady totiž od pondělí do pátka samy. Máma je v Londýně přes týden a pracuje, jezdí domů až v pátek. Klučinu vozím v pondělí ráno do speciální školy do Romsey a v pátek navečer pro něj jezdím. Takže jsem takový housekeeper s starší sestra, starám se o psa, všichni mají vypráno, vyžehleno, nikdo nikdy nemá hlad a dům je uklizený a čistý. Každý druhý týden jezdím pro 4 teenagery do školy odpoledne a rozvážím je po okolí. Střídáme se jakoby 4 rodiny na ty děcka.

najít novou rodinu odtud, bylo mnohem snadnější, než by to bylo třeba z ČR. Poptáte se holek, ty se zeptají doma rodin a už prostě získáte info, že někdo někde asi hledá nebo bude hledat rodinu. Já jsem tu novou našla přes Báru, která chtěla po půl roce už odjíždět do ČR zpátky.

Jsem tady skoro 3 měsíce a moje angličtina, ač neříkám asi věci některé úplně správně, je mnohem lepší a dohodnu se téměř všude a na všem. Prosím Katie, aby mě opravovala, když mluvím nebo mi řekla, že je přirozenější to říct takhle a takhle. Vůbec se nemusíte bát, pokud neumíte anglicky skoro vůbec jak já jsem neuměla, protože všechny rodiny s tím počítají. Že se jedete učit anglicky. Prostě třeba 14 dní si pomůžete slovníkem nebo i překladačem. Rodina vám dá papír, přeložíte si jej ve volném čase a vidíte, co kde máte dělat. Nemusíte se toho bát! Některé rodiny dávají smlouvu, my jsme měli mít také s první rodinou, ale jak vidíte, ještě, že jsem ji neměla a mohla jsem si odejít, kdy jsem chtěla. Ježdění vlevo mi dneska přijde naprosto přirozený a spíš mi bude divný jezdit napravo. Když si to představím, dělá se mi trošku mdlo.

Pokud chcete cestovat a vydělávat si peníze a učit se jazyky, je pro vás práce au-pair tou nejlepší příležitostí na světě. Je to jediná možnost, jak zadarmo bydlet, zadarmo jíst (pokud nemakáte u Fí) a vlastně se zadarmo učit ten jazyk. Protože si nemyslím, že mi rok v Anglii dá to, s čím chci někdy přiject do Prahy a hledat práci, určitě se vydám ještě druhý rok nějakým dalším směrem do anglicky mluvící země. Je to pro mě jediná možnost, jak si cestovat jak se mi zlíbí, podívat se do světa, učit se, mít pravidelně peníze. Čím dřív se rozhodnete ject, tím líp. Je to úžasně úžasná životní zkušenost a je škoda týhle možnosti nevyužít.

Kdyby někdo měl nějaké otázky, připomínky, chtěl mi něco říct, napište mi, budu ráda!:)))

Mám teďka čas úplně na všechno. Běhám si kdy chci, beru s sebou psa a mám odvedenou i moji práci i můj běh! Chodím plavat, vařím si co chci a mám všechny ingredience. Dělám, co mě baví konečně. A ještě začnu dělat, co mě baví a co chci. Od příštího týdně budu mít měsíční dostatek peněz na úplně všechno, co potřebuju. Jestli se má někdo špatně a je smutný jako jsem bývala já, tak bych vám hrozně přála, abyste se brzo měli jako já teďka, protože já si myslím, že není šťastnějšího člověka na světě :) Chodím a usmívám se, jdu spát a usmívám se, probudím se a usmívám se a hnedka si řeknu, bože díky, já se mám tak super! Lidi si musí v obchodech myslet, že jsem magor prostě, ale já jsem fakt tak hrozně moc šťastná, tak, jak jsem nikdy nebyla :)

A za to, že jsem takhle hrozně šťastná nemůže jenom nová rodina, nová práce a že dělám to, co mě baví… :)