Teď už se pohnout musím. I kdybych nechtěla.

Jak se vám změní život během několika těžkých minut. Někomu vteřin, někomu hodin. To je úplně jedno, jestli to je tak nebo tak, protože se prostě změní. Každej člověk na světě si myslí, že jemu, jeho rodině a jeho známým se to stát nemůže. Prostě žijeme v tom, že se nám nemůže nic stát. A ono může. Ale to pochopíte stejně až se to stane, teď nemá smysl nic vymejšlet a už vůbec ne zmatenou prázdnou hlavou. Nějaký dny uběhly, člověk tomu začne věřit, že se to teda fakt stalo, že to nebyl nějakej sen nebo iluze, že teďka bude život úplně jinej, ať chcete, chtěli jste nebo jste nechtěli, musíte se přizpůsobit novýmu životu, kterej se fakt odlišuje od vašeho běžnýho. Najednou se musíte o někoho starat. Najednou někdo někde chybí. A tak vůbec. Dva pohřby v jeden den na váš svátek je fakt nezvládnutelná věc, hlavně, když sedíte v první řadě… A předtím ten život taky nebyl zrovna ideální. Žili jste jen v hádkách, stresu a báli jste se co přijde. A ono přišlo, ale úplně něco jinýho, než jste čekali. Každý člověk potřebuje někoho, kdo ho bude milovat, vážit si ho a občas pro něj udělá krásnou věc. Nemůžete celý život čekat, že se něco změní. Nezmění se to víte. Lidé se nemění totiž… a když si někdo dovolí už moc, je na čase, abyste šli pryč, někam daleko. Že je to těžký? No nepovídej, to vím. A jak moc. Všechno je těžký v tom jenom životě, pokud neproplouváte jenom v iluzi, že ho máte božskej. Pokud ho doopravdy žijete se všema problémama co v něm jsou, vítám vás všechny v jednom z těch těžších. Gratuluju, že jste kdy narazili na tuhle adresu. Budete si ji pamatovat do konce života.