Byl podzim, po létě město topilo se v barvách…

A nemůžu a nebo nechci se toho zbavit. Nejhorší je, že já jako knižní barbar si tu knihu stejně nikdy nepřečtu. I když bych chtěla. Protože prostě jsem to já. Nedokážu se soustředit chvíli na knihu. Ani na časopis. Víc se soustředím na koukání se do stropu, než na písmena. Třeba například: Včera večer jsem si četla v anglický učebnici o SOME a o ANY. Vydržela jsem to asi 10 minut a hledala jsem všechno možný ostatní na soustředění. I když jsem nechtěla. Sledovala jsem třeba stín lampy. To samý se dělo ve škole. Nevím, co s tím můžu dělat.

Posledních 14 dní chodím v jednom a to samým vrchním oblečení. Jenom v černý a šedý. Nemůžu vyjít v ničem jiným, protože se v ničem jiným dobře necejtím a já se chci cejtit dobře, jako každej člověk. Tak ostatní věci k řešení o cejtění se dobře kompenzuju oblečením a s mým kabátem si povídám. Říkám mu, že je dobře, že on je ten nejkrásnější kabát na světě, že může být hrdej na sebe a já, že ho mám ráda.

Jestli vám připadá, že jsem se zbláznila, tak máte asi pravdu…