Nikdy bych nevěřila, že zase řeknu, že se mám tak hrozně, že bych byla radši mrtvá. Po pěti letech to prostě přišlo… tak nějak… zase.
Mám se fakt špatně. Brečím úplně denně. Jsem kus ode dna. Pořád tam pomalu padám.
Nenávidím Zéland tak strašně moc.
Tohle město, tenhle barák, ten obejvák. Absolutní ignorace. Zlo.
Před týdnem jsem se probudila a skoro jsem neviděla. Nevidím dodnes. Hlavně na dálku a ráno. Ráno nevidím skoro vůbec. Téměř se nemůžu namalovat. Vidím jen pod jedním úhlem. Je mi z toho strašně zle. Byla jsem už u dvou doktorů a oba řekli, že fakt nevědí.
Já už taky nevím.
Vůbec se neptejte, proč nejedu zpátky. Ten důvod úplně umřel. Ten krásnej důvod. Ten, kterej jsem chtěla plným životem žít.
Čau, tak jsem tady zas.
A nemám sílu se snažit se odkopnout.
Prostě nemůžu.
Tak krásný Vánoce aspoň vám.
