„Mám všude beďary, jsem tlustá a hnusná!“
„Se mi zdál dneska strašnej sen…“
„Jak to v něm vyvolalo tu špatnou vzpomínku…“
„Tak se vyleč ne, když jsi říkala, že seš léčivá…“
Jsem toho říkala. Třeba, že tady začnu konečně dělat co mě baví a co chci a zase to nedělám a ani nebudu, protože jak to tady je všechno hnusný, tak se to snad ani nedá. A nedá se dělat vůbec nic a nikde doma. Kdybych to měla shrnout nějak úplně fakt jednoduše a bez přemejšlení, tak jsem úplně stejně sama jako jsem byla sama v Londýně, až na to, že mám v baráku dva lidi, se kterýma jsem se vždycky rozuměla úplně nejvíc na světě. Vždycky jsem si říkala, jak by to bylo boží mít všechny takhle blíž a teď, když jsou, tak to vůbec nic nezměnilo. Možná naopak. Ještě ke všemu musím žít nahoře v pokoji, kde je zima strašná a všichni jsou dole v obýváku. Pokud chci trochu ticha, klid a neblbou hudbu, nic jinýho mi nezbyde. Plus je tady všechno hnusný a zbořený (1) (2). Když jdu běhat, tak se pořád ještě vyhýbám dírám v zemi, běžím po ještě uzavřených silnicích a na pár místech visí dráty vysokýho napětí.
Takže teď se ptáte, proč bydlíme v Christchurch. Protože kluci tady snadno najdou práci na nových stavbách a protože jim lidi řekli, že jižní ostrov je mnohem krásnější. Takže si říkáte, proč nejsem v Aucklandu. Protože jsem si myslela, že to bude naprostá bomba bejt po třech letech s mýma kamarádama.
Tak čekám na zázrak.
Jediný, co jsem za měsíc „dokázala“, tak bylo namalovat obraz, ještě z donucení, že prej nic nedělám, což je pravda, tak jako není to asi úplně blbej obraz, ale teďka po mně chtěj, abych ho prodala za hrozný peníze a já si myslím, že mi za něj nikdo nedá víc, než $50.
Jo a zpátky letím znova přes Thajsko ať se děje cokoli, protože tam to je fakt nejlepší.
Asi napíšu příště v lepší náladě.
