Právě čtete můj uplně první příspěvek z mobilu na světě! Ano, už nebyla jiná možnost. Jinak bych prostě blog nepsala. Občas fakt nevím, kde mám notebook ani. Proč ale dneska píšu. Protože to už brzo bude zase skoro půl roku, kterej jsem přežila v UK! Už ani ne za tři tejdny pojedu prostě zase domů a potom nastane to převeliký dobrodružství přesně přes půl světa, do kterýho jsem se nechala nedobrovolně namočit. Už jsem docela dost přešla to, že jsem byla jen odporně využitá a že to všechno bylo jinak a začala jsem se i trošku těšit, shánět informace a plánovat svůj život na Novým Zélandě. Co asi tak budu dělat, jak bude vypadat můj byt/pokoj. A co se sebou za těch několik měsíců provedu, co se týká psychický stránky. Snad něco jo.
Vypadá to, že jsem jediná bez krosny. Vǎichni si už koupili nebo sehnali nebo mají jasno. Nechceme ject s kuframa z milionu důvodů. Jak býváme dementní a napadaj nás z minuty na minutu blbý nápady, tal bysme si neradi zničili kolečka na kufrech třeba v Himalájích.
Jsem nemocná a mám chřipečku a nikdo se tady o mě nestará. Jedinej, kdo za mnou přišel do pokoje, když sem dneska o pauze chcípala byl J., jestli nemám zapalovač. Tak mu říkám, ať si ho vezme z kabelky. A on, že mi nebude hrabat v kabelce. A ještě jsem dostala zjeba, že kroutim vočima.
