Posledních pár dní jsem nejsmutnější člověk na planetě a asi tomu tak zůstane. Musím se přes něco přenýst a nejde to pořád. Vzhledem k tomu, že tohle vnitřní zranění trvá už víc než tři čtvrtě roku, tak pochybuju, že to někdy přejde a nejhorší je, že to je snad čím dál horší. Vlastně beru antidepresiva jenom kvůli tomu, jsem nešťastná jenom kvůli tomu a kdyby to nebylo, tak bych měla asi nejkrásnější život na světě a těšila bych se na cesty. Takhle furt přemejšlím, co udělám, abych nemusela odletět. A úplně nejvíc nejhorší na tom všem, že mám teď všechno, co jsem chtěla v UK mít. Dobrou rodinu, dobrý peníze, permanentku do fitka, paleo jídlo všude po domě, kolo, brusle, auto, trampolínu, obří pokoj, obří sprchu a půl hodiny do Hyde Parku a moje extra joby už nejsou úklidy baráků bohatých lidí, ale konečně to, co mě celej život baví a to grafika a webový stránky a taky samozřejmě Číča.
A prostě uvnitř mě mě to zabíjí a žere a umřu.
Kdyby se včera nestala takhle konverzace, která mě strašně rozveselila, jak někdo zaspí dobu (nebo možná prostě stačí, že jste si s tím člověkem psali naposled před pěti lety?) tak bych se bývala večer zabila na bruslích skokem z obrubníku.
Až nebudete mít prachy, tak si řekněte muži. Nebo ženě. Nebudete tomu asi věřit (a nebudete první), ale naše předchozí konverzace byla, že ani muže nemám. Ani ženu. Ani čokla nemám, jsem úplně lonely.
