Je to už celých deset let, co vaše uši mohly slyšet Mr. Brightside a celý vaše tělo ovládnul takovej ten pěknej divnej mráz. A ještě možná větší jste zažívali, když jste slyšeli Maps. A možná ne. Včerejší noc byla strašná, probrečená s telefonátem dlouhým jednu hodinu a padesát minut. Vůbec nevím. Řekla jsem asi úplně všechno. Ale stejně mi to asi nepomohlo. Našla jsem na půdě svoji starou „kapsičku“, kde ještě byly papírky, sáček, skleněnka a moje stará hezká dřevěná dýmka. Deset let je tak strašně moc. A asi prostě si nebudu brát notebook a tak.
Diana vydala hodně starý i hodně nový fotky z filmku.
Alan mě vytáhl na snídani. Koupila jsem si konečně svoje vlastní lyžařský rukavice a mamka mi na ně nakonec půlku dala, abych jí nebrala ty její bílý palčáky<3
„Můžu to už odnýst?“
„Ano.“
„Ne. Nechte mu to tady ještě. On to furt ujídá…“
Prague Starter Kit s mapou záchodů nějak není potřeba. Zredukovala bych věci nejradši na jeden kufr. Koupila jsem si Colu Light, po dvou měsících. V UK jsem na ní byla naprosto závislá a bez plechovky denně jsem si nedovedla představit život. Už bych si hrozně dala nějakou dobrou čínu. Viděla bych to na obří porci nudlí a aspoň tři jarní závitky. Když je ten víkend a já budu stejně pravděpodobně brečet doma v posteli a mám menstruaci, mám na tu čínu nárok? Letos netočím únorovou videochallenge, protože se mi nelíbí pocit, že bych denně musela něco natočit a musela bych na to myslet.
