Jak postupně poztrácet všechny nejlepší kamarády? Úplně normálně, životem. Já jsem za život měla devět fakt nejlepších kamarádů, pro který bych v to daný období prostě umřela klidně.
Jako úplně první takový vážný přátelství, který něco znamenalo jsem měla s Ester. Jestli někdo čte můj blog tak dlouho, že si pamatuje Ester, tak já vám říkám, že to je největší masakr ever. S ní jsme se poprvý v životě fakt opily a od tý doby nemůžu ani trochu cejtit jabkovej berentzen. Potom současně s Ester byla moje nejlepší kamarádka i Linda. V osmý třídě potom byla zároveň na 2 roky s Ester moje nejlepší kamarádka Alina z Ukrajiny, která naši třídu totálně válcovala svoji češtinou a Lindu jsem tak nějak ztratila, ani nevím kde. Rozdělila nás všechny střední škola, politický nejasnosti (od tý doby se nikdy, nikde a s nikým nebavím o politice, úplně zásadně nejvíc na světě) a prostě tak různě. Tady někde začíná i moje kamarádství s Georgem, což je jedinej muž mezi holkama. Na střední škole jsem potkala dvě nejlepší trubky na světě, se kterýma jsem strávila 4 nejlepší roky mýho života snad, co se takhle kamarádství a akcí a zážitků týče. Vendy a Prďku! Současně někdy v polovině střední školy se seznamuju s Andrejínou a potom s Lucií. Vendy a Prďku ztrácím hodně brzo po střední škole, Andrejínu ztrácím už před odjezdem do UK, Georgeho taky a Lucii jsem ztratila asi před měsícem, když jsme si přestaly psát a nadobro jí ztratím ani na za měsíc, protože ji dva roky neuvidím vůbec a budeme se časově míjet úplně online. Nakonec před rokem a půl dostala Kesida požehnání a potvrzení, že si našla novou kamarádku. Tady jsme si ale zase asi nakonec nedokázaly říct úplně všechno, co bysme měly a chtěly i když jsme se snažily. A jsme daleko. A tak.
Všichni tihle lidé o mně věděli snad fakt všechno v tom období, proto si myslím, že byli moji nejlepší přátelé. Teoreticky to znamená, že momentálně nemám žádnýho úplně úplně nejlepšího přítele a jsem sama, ale na druhou stranu beru asi nějak podvědomě pořád pár posledních zmíněných jako nejlepší nebo dobrý nebo prostě kamarády. Ale nemám nikoho, komu bych momentálně řekla úplně všechno. Jako úplně tím myslím. Že bych se nestyděla to říct. Já věřím, že by to nikdo nikomu neřekl, ale tady jde o ten pocit, nestydět a nebát se to říct. I když se pro sebe asi snažíme udělat maximum. Někdo potřebuje tohle, tak ten druhej kvůli tomu lítá kdovíkde a pak zas potřebuje něco ten druhej a lítá první. Vždycky jsem chtěla mít někoho na celej život nebo tak, ale prostě vždycky vás nějaká situace rozdělí. Nebo lidi vás rozdělí, práce a život. Pokaždý vás něco rozdělí. I blbá situace, která se prostě nemá stát. Najednou na toho člověka koukáte jinak.
Se mnou je taky hodně těžký se kamarádit asi a vůbec vydržet. Divím se, že hodně lidí se semnou ještě pořád baví. Myslím takový ty další dobrý kamarády, co o mně věděj víc, než někdo jinej. To už jmenovat asi nebudu, protože tady bych určitě někoho zapomněla a dostala bych pak v Praze přes držku.
Tím chci jenom říct, že pokud máte od mala nebo léta létoucí nejlepší přátele, držte se jich jak klíšťata a milujte je celým srdcem a zkuste se nijak nenechat rozdělit. Važte si jich a mějte se rádi.
Ne, nemám vůbec depku nebo tak, mám takovou neutrální náladu, protože půjdu spát ve dvě a budu vstávat v šest, ale nevím proč, už asi týden mi visí v hlavě věta, že O nejlepších přátelích.
Kolik nejlepších přátel ještě za život můžu potkat?
