Před pár hodinama se mi na zdi Facebooku objevil tenhle odkaz s tím, že si to máme všichni povinně přečíst a hlavně zapamatovat. Ze mě v tu chvíli fakt zcela upřímně vyhrklo hlasitý ty vole proč?
Fakt je to životně důležitý? Věřím, že některý lidi (počkat, já jich vlastně i docela dost znám) to irituje a přivádí k šílenství a smutný je, že pár jich neovládá ani svůj jazyk mateřský, což je tak smutný, že jsem teď šla a otevřela jsem si novou lahev Jacka a mám co dělat, abych se tady nerozbrečela. Já sama mám strašnej problém s interpunkcí, prostě nevím, kde maj bejt čárky a píšu je tak nějak kde si myslím, že by mohly bejt a kde se mi líběj. A taky píšu nespisovně, protože jsem z Krkonoš a my takhle mluvíme. Někde miluvijou, někde mluvijó, my si jedeme tohle. A to, že většinou nepíšu pravopisný chyby vůbec není tím, že bych znala pravidla pravopisu. Já možná neumím ani vyjmenovaný slova. Jsem se prostě narodila jako Čech, tak to tak cejtím a nebudu tomu dělat ostudu.
Vcelku mi je jedno, když někdo udělá občas chybu ve mně/mě a tak. Dneska mi fakt dva chytrý lidi, kteří nikdy nedělají chyby oba napsali pravopisnou chybu. U nich mi to je úplně jedno, protože vím, že to udělali z nedbalosti a lehkovážnosti, možná ve spěchu, možná se jim to prej plete. Já jako kamarád nejlepší jsem jednomu z nich složila krásnou báseň s tím špatně použitým výrazem, protože jsem prostě chtěla a udělalo mi to radost.
Ale to je úplně jedno.
Jsem se vůbec ještě nedostala ani trošku, kam jsem chtěla.
Cizí názvy.
Fakt je to takovej problém? Věřím, že některý lidi si na tom zakládaj a druhý se bojej něco říct. Víte, kolik takových situací se muselo už různě po světě odehrát? Kolik lidí si v restauraci nedalo k salátu čabatu, protože nevěděli úplně přesně, jak se to říká a nechtěli bejt za trotly? Jestli něco nesnesu zase já, tak nemít něco v tu chvíli, kdy to chci (mluvím o reálných věcech v danou chvíli). Pokud jsem někde a chci tu blbou čabatu a myslím si, že se to říká siabáta, tak tomu číšníkovi prostě řeknu, že chci k tomu salátu siabátu. On mi řekne cože? Já zopakuji slovo, někdo u stolu si v duchu řekne, jaká jsem blbá píča, druhý mi řekne, že se to vyslovuje jinak, číšník kývne. Já mám co jsem chtěla, jsem Češka, nestydím se. Bohužel druhý ji nemá, protože se stydí to říct.
Víte, já celej život říkám papričce jalapeňos normálně fakt jalapeňos. Mám je ráda, jím je často a kdybych o tom moc přemýšlela, tak bych si je nevychutnala. Plurku říkám plurk a ne plark. Neuráží mě počeštělé věci, každá země si dělá svoje. PROČ NE, PROBOHA?
Kdybych to měla řešit, musela bych tady nakopat všechny Brity do těch jejich britských prdelí za to, že říkají Ikee ÁJKIJA a naší Škodě říkají SKOUDA. Tak se jim prostě blbě říká ŠK za sebou, no. Tak to nebudu lámat přes koleno i když to je divný, že naše Škoda má oficiální reklamu v UK rádiu a fakt tam říkaj skouda.
A všichni jsou šťastní.
A neřešej to.
A gnoči je prostě gnoči a vždycky to bude gnoči. A neposeru se z toho. Jestli se z něčeho poseru tak z toho, že to gnoči obsahuje lepek. Prostě… se toho nebojte. Jsou na světě horší věci. Počkejte, až budete muset doopravdy řešit problém. Užívejte si tyhle gnoči v restauracích, nepřemýšlejte. Ta obsluha moc dobře ví, co chcete a pokud má problém, je to jejich problém.
Kdyby se to mělo řešit donekonečna, tak by žádná fešnblogerka nikdy nemohla napsat, že má něco z Háaemka. A kdyby neměla nic z Háaemka, tak by nemohla bejt fešnblogerka a vy byste neměli na co čumět a museli byste všichni číst jenom tu nudnou schizofrenickou dívku Natáliji, která sice dementně vyslovuje pár věcí, ale za to většinou má, co chtěla.
A jde o to vyslovit správně jedno hloupý slovo nebo mít radost z toho, že máte, co chcete?
