Nenávidím tu písničku a smazala jsem ji i z toho alba. Takže mi nemůže nikdy skočit v playeru ani omylem, nemusím ji už nikdy slyšet.
Spousta z nás žije pořád ještě z toho léta. Říkaly jsme si, co když se to léto vůbec nestalo, co když jsme měly autonehodu cestou z Winchesteru, ležíme v nemocnici v kómatu a všechno se to odehrálo jenom v naší hlavě. Že co když se probudíme najednou a zjistíme to. A nezažijeme to. A tím pádem nebudeme mít z čeho žít. Je to jako vzduch nebo voda.
Svět je hrozně dokonalej. On je naplánovanej a načasovanej přesně na vteřinu. Načasovanej jak bomba. Co se má v tu chvíli stát, se stane. Takže i náš život je načasovanej. Náš život je bomba. Může ti vybouchnout v jedný vteřině, úplně celej a budeš ho dávat roky a roky zpátky dokupy. No a nebo někdo přestřihne drátek těsně před výbuchem a ten život ti zachrání. A nebo si ten drátek přestřihneš sám. Někdy ho přestřihnout chceš, jenže nemáš nůžky a tak ti někdo nůžky půjčí, ale taky se ti může stát, že budeš pro ty nůžky natahovat ruku, budeš je cejtit konečkama prstů a ten co je bude držet, se o ten centimetr neposune. Buď se neposune schválně a nebo se posunout chce, ale nemůže. Někdy je moc daleko. Půjčil by ti je, rád, jenže je moc daleko. No a někdy si je nevezmeš prostě ty sám, prostě pro ně nenatáhneš ruku.
Jenže nakonec, nakonec si svůj osud stejně děláš ty sám.
