Jak jistě víte, tak mi můj pobyt v Český republice nevychází úplně podle mých představ a moji kamarádi tomu vůbec nepřidávají, jako. Jeden den to je takhle a druhej zas jinak. Tak teďka už to je jasný úplně, není cesty zpátky. Abych vám všechno objasnila a vysvětlila, sepíšu dneska, jakej byl původní plán a a jakej je teďka plán b.
Můj plán A byl zcela dokonalý a úplně celý se měl odehrávat v Praze. Chtěla jsem před Vánocema přiject do ČR, což se povedlo, 14 dní si odpočinout a od ledna si hledat práci v Praze, spolubydlení a konečně tam žít. Dělat koule do vany, ve volným čase běhat a intenzivně malovat, kreslit a psát. Chodit s přáteli na obědy, na kávy, výstavy a koncerty. Žít noční Prahu a poslouchat cinkot tramvají. Byla jsem na to i docela dost nalákaná, jinak bych zůstala v Grateley ještě do jara, jak si tam všichni přáli. Práci se mi nedařilo najít měsíc a týden, pak jsem se jeden den strašně naštvala a řekla jsem si, že se prostě sbalím a pojedu zase do UK na pár měsíců. Ano, jako na potvoru za dva dny jsem měla možnost práce v Praze a další den mi volali dokonce z LUSHE a za týden volal jeden známý, že pro mě má práci. Jenže já od jistý doby svoje rozhodnutí neměním, nevím přesně kdy odletím, ještě trochu odpočívám, ale už brzo pojedu.
Vidím to na Brigton.
Jenže. Mi jeden den kdosi volal a nadšeně říká: „Já vím co uděláme! A budeme hodně spolu! Pojedeme s klukama!“
„Tyjo, nevím…“
„JO! POJEDEME PROSTĚ!“
A tak přes hodně problémů, pláče do telefonů, návštěv a povídání si a dohod, že když to bude blbý, že klidně odjedeme a když tohle, že tohle a tamto, vzniknul neplánovanej plán b.
„Mně se tam jako ani moc nechce, nepojedeme někam jinam?“
„Ne, pojedeme prostě. Uvidíš, že to bude nejlepší!“
A taky vzniknul menší plán žití. A tak.
„A nevezmeme to cestou aspoň přes Bangkok a pak z Krabi na pláž?“ „Můžeme!“ „A zpátky přes Sivanu?“ „Jestli to tam bude stát za prd, tak pojedeme do Sivany na několik měsíců hned!“ „Tak jo, jedeme.“
A tak nastal den, kdy jsme všichni seděli u svých počítačů a všem nám bylo špatně vzrušením a modlili jsme se, abychom to všichni stihli. Žádost o vízum. Trochu nervy, ten den jsem sežrala snad úplně všechno na co jsem přišla. A za 26 hodin jsme se dozvěděli verdikt. Já až dneska ráno po běhání, protože jsem to jediná zaspala.
Jo. Jsme mezi 1200 šťastnými, kterým se to povedlo odeslat a zaplatit včas, protože všechna víza byla do 70 minut pryč! Bylo mi strašně líto naprosto zoufalých lidí, kterým to třeba nešlo online zaplatit a tak se nedostali někam, co byl jejich sen a plánovali to určitě víc, než já, která tam byla sociálně vtlačena! Můj plán a sen to sice nebyl, ale už se začínám těšit docela, zase jsem totiž byla nalákaná na různý věci :) Tak snad už se budou konečně dít, protože jsem byla nalákaná i předtím a ne, že by to vycházelo úplně podle představ. I když poslední dobou to je docela fajn, tak třeba to bude ještě lepší.
Ještě tomu asi dlouho neuvěřim :)
Ještě sama nevěřím tomu, že jsem zvedla prdel z Buků a odjela do UK a už zase bude úplně novej život někde jinde! Nejdál, co to jde.
Můžu vám slíbit, že vás budu zasypávat dalšíma článkama o životě, budu co nejvíc fotit a dávat informace, jak všechno chodí, ochutnávat jídla a pošlu vám pohled. A taky se po dlouhý době objeví nová kategorie. New Zealand Life.
Teďka pojedu do UK si vydělat ještě trošku peněz a užít si Brighton, pokud se mi to povede. Ale za pár měsíců se můžete těšit na příspěvky v týhle nový kategorii.
„Jestli teď pojedu na Zéland, tak pak jebu ale všechno a další rok jedu do USA, pak Kanady, Jižní Ameriky a Číny a tak!“
„Však jó!“
„Haha!“
Upozorňuju, že o tom budu teď možná pořád psát!
