Nenávidím ten seriál a přesto se na něj koukám. Každej večer před spaním se podívám na jeden díl. Nikdy jsem se na to nekoukala, viděla jsem úplně poprvý až druhý díl toho filmu. Tak to jedu od první série od prvního dílu a nenávidím to. Nic nedělaj, nic neuměj, scházej se na snídani a jediný co říkaj je, že jsou hezký a chytrý a spěj úplně s každým, koho potkaj. To je úplně celej seriál. Nemusíte u toho přemejšlet, koukáte, divíte se, nenávidíte to, ale prostě musíte.
Od každý mám něco.
Nejvíc mám asi z Mirandy. Všechny ty blbý zásady. Dávat si pořád to samý jídlo, nevyzkoušet nic jinýho. Mít přesně všechno na čas naplánovaný, jakmile mi někdo naruší denní rutinu něčím novým, je to všechno v prdeli. Ze Samanthy mám asi ty blbý sexuální narážky, z Charlotte naopak nějakou staromódnost a z Carrie mám to občasný zamyšlení se nad něčím, takový to, jak se usmějete a hodíte to za hlavu a pak už vám to nikdy neotravuje život.
Dneska jsem ale díky trošce z Carrie prolomila hodně z Mirandy.
Zásadně chodím běhat v dlouhých kalhotách na běhání a v bundě s hlubokýma kapsama. Může bejt venku 30 stupňů a vždycky půjdu v tomhle oblečení běhat. Vždycky s telefonem, klíčem, balíčkem kapesníčků a lahví pití pověšenou na pravý ruce. A taky vlasy udělaný do takovýho bobečku, kterej se nesmí hnout. Nesnáším neděle, je to takovej debilní línej den, kdy nemůžu dělat nic pořádnýho. A tak jsem koukala na Sex ve městě v posteli a pak jsem šla aspoň běhat, když už nic.
A v tom jsem si řekla, že jsem fakt ultramegamagor, jak musím mít ty kalhoty a tu bundu. A tak jsem udělala pokus. Vzala jsem si kraťasy, triško s krátkým rukávem, napila jsem se doma a udělala jsem si culík. A šla jsem. A bylo to dokonalý.
Naprosto jsem vymazala Mirandu a byla jsem Carrie.