Já vám vůbec nevím proč, ale nějak jsem si vzpomněla, že jsem asi 2 nebo možná i 3 roky psala úplně bez komentářů. Pamatujete si to? Bylo to strašně, fakt strašně dlouho a mně bylo hrozně dobře, psala jsem víc osobnější věci a ten pocit, kdy jsem nečekala na odpověď byl tak nějak lepší.
Abych to zjednodušila, jsem velmi uražena, že píšu nějakých 12 let úplně pravidelně, snažím se a ze 170 lidí mi píše komentáře 10 lidí (díky!). A nejhorší na tom je, že vás úplně chápu, protože dělám úplně to samý. Přečtu si něčí blog, na kterej se těším, uspokojím tím mysl a vypínám, protože by můj komentář taky nemusel toho člověka vůbec zajímat. Například.
A takhle smutně žijeme my, co píšeme. A čteme ty druhý.
Tímhle postem vůbec nechci říct nic ošklivýho a vím, že mě čtete prostě, máte třeba i rádi, jenom nekomentujete stejně, jako já. Jen jsem to chtěla napsat. 3 roky bez komentářů jsou hrozně moc.
Lidi si vůbec neuvědomují věci.
Doufám, že si aspoň všech 170 lidí koupí moji knihu a že ji nenaskenujete a nedáte na uložto, abych z toho blbýho pocitu vyšla trošku dobře aspoň finančně. To bych musela napsat ale mrtě knížek.
Náš celej víkend stál na lampách. Nejdřív dvou pouličních a jedné takové té z obýváku za křeslem, nakonec ještě z jedné papírové z IKEI. Taky promluvil můj vnitřní hlas, skoro 25 let jsem ho v sobě dusila, až to nevydržel a vyšel ze mě uprostřed úplně jiný věty. V McDonaldu tady začali dělat Mayo Chicken, což je takovej menší McChicken a hlavně stojí jen 99p, takže si toho můžeš koupit mraky!