Podle mě si každej pod tím středním věkem může představit co chce on. Nemusí to bejt úplně lidstvem danej věk. Je to tak, jak se kdo cejtí. Mně bude brzo, jakože fakt hodně brzo už 25 a řeknu vám, je to na mě asi moc. Unýst to, že mi je celý čtvrt století a že mám za sebou pravděpodobně jednu třetinu života, s tím naším nespaním pravděpodobnějc půlku života, je… těžký. Bejt dementem v pětadvaceti je těžší, než bejt dementem v sedumnácti. V takovým věku totiž bejt dement můžete a vaše okolí stále věří, že z toho vyrostete. V mým věku změnu okolí již neočekává, pomalu se s tím smiřuje, rodiče stále vidí naději, kamarády to baví a vás to víc a víc zneklidňuje.
Chci nebýt dement? No jasně, že nechci. Člověk, co nikdy nevyrostl z puberty a ani ještě nechce. A možná nikdy nechce. Jako pubertální dement si můžu dovolit skoro všechno. Kdybych byla dvacetipětiletá taková, jaká bych měla bejt, seděla bych někde v kavárně a zoufale sháněla otce mých dětí, kterým bych nakonec ve dvaatyřiceti záviděla jejich životy.
Tohle mě někdy přejde samo? Bude to postupně a nebo prostě půjdu spát jako dement a probudím se jako dospělá? Budu trapná, když to budu udržovat násilně? Zažalují mě rodiče 17ti letého syna z blízké farmy za jeho znásilnění? Budu křičet ráno u zrcadla na celý dům, až se objeví vrásky?
„Bereš prášky, žejo?“
Jako… už zase beru, ale ne po tý slavný pauze tak dlouho, abych si byla jistá, že nebudu těhotná. Ranní šílenství z možnýho těhotenství se během půl hodiny strachu a vyděšených očí mění ve smích co všechny děsí, nad náma visí pár jmen pro dítě a všichni jsou nasraní, že se změní všechny plány na příští rok.
„Hm, tak já pojedu s váma, koupíme dům na pláži a budeme tam bydlet všichni.“ „Tak jo!“
Menstruační bolest, ibalgin 400 a moje doživotní zásoba tamponů dneškem rozrostlá o dalších 32 kusů a já s modřinama na žebrech, poslintanou nohou, rozkousanýma prstama na nohách a dvěma otiskama prstů z mastných hnusných walkers chili bacon chipsů na pravý ruce. Tuhý mejdlo na umyvadle a koupelna bez ručníku.
Dneškem skončilo jedno nejlepší léto, co kdy bylo. Léto, kdy jsem pochopila spoustu věcí, prožila úplně nový věci, věci někdy bez jediný kapky alkoholu. Léto, kdy jsme s holkama byly fakt všude, kde jsme mohly a užívaly jsme si každou vteřinu naplno, jako by každej den měl bejt náš poslední a každý druhý ráno jsme se už neměly probudit. Možná mi to na chvíli změní život. Možná mi to na dýl změní život. Až tenhle víkend se to po čtvrt roce zastavilo. Tenhle víkend jsem po tak dlouhý době poprvé ležela v posteli, neměla co dělat a sjížděla jsem seriály a občas usnula.
Po celých plných osmi měsísích jedu už šíleně brzo domů do Český republiky a zdá se mi to celý šílený. Trochu se bojím, že se mi tohle dokonalý léto celý jenom zdálo.
Škoda, že už se na blogy dávno nemůže psát pravda.
Dobrou noc všem