Takže milí diváci, dostáváme se v naší knize „Jak sem jela do Anglie“ k nějakým dalším faktům. Včera večer jsem šla do pracovny za hostmámou a úplně jsem se klepala z toho nervozitou co řekne prostě. Začala jsem, jakože: „Fi, já ti musím něco říct, ty víš že tady jsem nešťastná, žejo…“ a ona chudák úplně tak koukala no, chtělo se mi brečet, ale rázem jsem si vzpomněla, jak jsem jela odpoledne ze školy v naprostý špičce autem se čtyřma dětma a jen ti naši dva se tam museli vzadu zase prát a hádat, malej začal šíleně ječet a odpoutávat se, já neměla kde zastavit, prostě hrůza, tak jsem zase pokračovala. Že se mi prostě nelíbilo už na začátku, že mi hodně věcí neukázala jak chce, abych dělala a řvala na mě kvůli tomu, ona se mi začala omlouvat že byla unavená ze všeho a tak. Že mě neposlouchaj děti, ona, že jí taky moc ne, no bezva. A prostě milion dalších věcí, který jsem neřešila, protože to nemá smysl. Anglický děti jsou hrozně protivní a nevychovaní a mě z toho jebne za chvíli. Pak mi říkala, že ale nutně potřebuje někoho, kdo tady bude s malým první týden v dubnu, protože jedou na dovolenou, tak říkám, že nejsem prostě zlá a že bych tohle neudělala, že s tím prvním týdnem počítám a pak, že bych šla…
Večer přijel hostáta a říkal, že si myslí, že dělám chybu. Jenže on odjede do práce, když všichni ještě spí a přijede, když děti už spí. Já tady jsem prostě nešťastná a budu stejně. Taky si asi nesednu s každým, není to jen jejich vina, ale prostě tohle nejde.
A ta nová rodina mi dopadla. Volali teda na všechny reference na světě a ověřovali si mě jak na policii, ale dopadla. Jejich au-pair mi pochválila angličtinu, nevěřila mi, že jsem se tohle všechno naučila za měsíc, ale vážně.
Takže druhý týden v dubnu se stěhuji pod Andover (teďka jsem nad Andoverem) do nové rodiny, kde je 15ti letá holčina a 13ti letý kluk, který je přes týden někde na intru. Jde hlavně o to, aby holčina nebyla sama doma, protože její mamka je celý týden v Londýně. Aby měla snídani a večer večeři, trošku dohled, poklidit dům, udělat příjemný prostředí a hlavně NEBUDU MUSET NUTIT NIKOHO, ABY JEDL, ABYL ŠEL DO VANY, ABY ŠEL Z VANY, ABY ŠEL DO POSTELE ABY ŠEL Z POSTELE.
Tímhle nucením jsem taky trošku degenerovaná už, protože jak jsem dělala v ČP, pak OZP a pak O2 a všude jsem musela nutit lidi do něčeho a vlastně jsem od toho nucení chtěla utéct už a měla jsem to tady znova… už nemůžu prostě někoho nutit a prosit. Nejde to už. Fakt přísahám vám, už by mi JEBLO.
Takže tak.
U školy bývá velmi málo parkovacích míst. Ale jsou to trotlové, projel by tam i kamion s návěsem.
Huuuuuuu.