Včera jsem naprosto vybouchla na prostředního. Prostě nejvíc, úplně mi bylo jedno, co říkám. On nejvíc na světě neposlouchá a je náladovej. Ale tak nechutně, že jste z toho unavený prostě, znechucený a chce se vám zvracet hnedka po ránu. Neřekne vám naschvál co chce k snídani, dělá že neslyší, pak máma kouká, proč nemá snídani na stole a on jí řekne, že chtěl tohle a tohle, ale mě ignoroval… tak mu včera říkám, ať je do vany, že je připravená. Nic, hrál si s míčem. Přísahám, že jsem mu to hodněkrát zopakovala, řekl, že prostě nepůjde, že se mu nechce. Tak jsem mu ten míč vzala prostě a on na mě zaútočil. Chtěl mě kopnout a bouchnout. Tak mu říkám ať se uklidní, dala jsem míč na skříň, on si sednul uraženě a říkám mu: „Kdo jako poslouchá koho? Ty mě nebo já tebe?“ a on úplně tak odporně: „Ty mě…“ tak jsem mu řekla: „To, cos právě řek, bylo fakt stupidní a končíme my dva spolu ti říkám, KONČÍME!“ a šla jsem do prdele prostě. Nevšímala jsem si ho do dneška do odpoledne, ignorace. Až za mnou začal dolejzat prostě, jestli s ním půjdu hrát ven rugby, říkám ne. Tak jestli s ním půjdu hrát rugby na PC, říkám stroze, NE.
Nakonec snědl celou večeři a nemusela jsem ho ukecávat do postele, šel SÁM DOBROVOLNĚ A NA ČAS. Tohle, až zejtra řeknu rodičům, tak padnou na prdel, taky mají problém, aby je poslechl. Taková bejt nesmím, ale prostě proboha, je mi 23, nezažila jsem těch nervů málo a jela jsem sem se učit anglicky a vydělat si peníze a ne se nervovat z osmiletýho náladovýho kluka. NE ŘÍKÁM. Prostě NE.
Četli jsme s nejmenším úkol do školy…
… jedli jsme sváču a tudy jsem si prosimvás šla pro cache. Foggy počasí, ticho, po stranách dva starý hřbitovy, v lese křik bažantů.
Zejtra jedu do nový rodiny na větší seznamovačku. Stavím se u Pavlíny, kde bude i Jana2 a možná náš slovenskej kamarád. Plánuju výlet do Winchesteru brzy a hlavně Stonehange brzy! Tenhle víkend jsem skoro nic neutratila, super. A příští víkend snad neutratím taky skoro nic. Možná trošku :) Ještě jedny legíny by se hodily.