Monthly Archives

Leden 2012

Life & Stories, Parties

O závažných rozhodnutích a jak jsme se opily s Lůcou

30/01/2012

…se rozhodne o všem. Úplně a definitivně, konečně. Jsem teda hrozně nervózní, svírá se mi ze všeho žaludek a jsem úplně mimo, když po mně kdokoli něco chce, ale aspoň už se bude vědět. Jak jistě víte, práce tady u nás zrovna moc není, je těžký sehnat nějakou trošku lidskou a já toho už mám plný zuby. Fakt jsem se nasrala na všechno a rozhodla se, že proti tomu začnu bojovat. A začala jsem teda.

Docela mi pomohl ten rozchod, abych se do něčeho takovýho rozhodla. I když jsme se zase minulej tejden řekli, že se nebudem naproto vídat, psát si a nic a už jsme to stihli porušit, zase se tím ublížit a zase si zamotat hlavu trochu. Jsem blbá, měla jsem to dodržet… bylo by mi časem líp a tímhle se všechno jen oddaluje. Já sem celkově na všechno takovej oddalovač.

No nebudeme to natahovat a povím vám konečně, co se stalo.

Mám dvě možnosti a jedna z nich bude tenhle tejden definitivní úplně. Jiný možnosti si nedám, buď to bude tak a nebo tak. Byla tady vyhlášená jedna pracovní pozice (zatím vám nepovím jaká, jen to, že na takovou tady v okolí čekám celý 3 roky, co jsem ze školy!) a já jsem byla na pohovoru. V testu jsem věděla snad všechno a praktická zkouška proběhla taky v pořádku. Taky umím jednu věc, která není v popisu práce, ale firmě bych tím mohla pomoci. V tejdnu mi buď zavolají, že mě berou a nebo mi přijde e-mail, že jsem nevyhověla… takže čekám.

Je to úplně poslední pracovní pozice, na kterou se hlásím. Potom s tím končím. Úplně totálně to tady zabalím v tomto kraji a nepojedu ani dál a nepojedu ani do Prahy, ale už dneska večer mám na Skype domluvenou schůzku s potencionální rodinou v Anglii v jednom městě asi hodinku autem od Londýna. Opravdu a vážně. Píšeme si asi týden e-maily a zatím si jsme navzájem sympatičtí. Takže uvidíme dál. Hostující rodina přesně ví, že ještě čekám tento týden na verdikt firmy a že pokud mě vezmou, tak bych au-pair dělat nejela a pokud ne, že mě můžou klidně příští víkend čekat na letišti.

Preferuju zůstat tady a začít dělat na výše zmíněné zatím tajné pozici, ale pokud to nevyjde, už nebudu smutná z toho, že bych měla odject a budu přemýšlet jen o těch pozitivech, jako je další zkušenost, naučení se anglického jazyka a hlavně práce. Fakt se mi nechce sedět doma na zadku, chci do práce. Popravdě, nemám už ani na výběr. Obě možnosti jsou fajn možnosti a jedna z nich 100% bude.

Uvidíme která…

V sobotu jsem všechno totálně posrala, pohádala se se všema doma, oni se mnou, odsrala to Lůca, která za nic nemohla. Všechno bylo úplně neomluvitelný a já jsem ráda, že mi nakonec všichni odpustili, je pondělí a já se stále stydím za sebe. Měla jsem příšerně hystericky depresivní záchvat ze všech situací ve kterých momentálně jsem, bohužel… ani si to skoro nepamatuju, co se všechno odehrálo. Pak jsem sebou akorát třískla do postele, 2 hodiny hrozně brečela a nemohla jsem se ani hýbat. Blbý no. A měla jsem hodinovej rozhovor s ním no, kde jsme se právě napevno rozhodli, že je konec konců největší a já jsem byla hrozně silná a řekla jsem, že ok. A hnedka druhej den jsme to posrali…

Achjo.

V tu sobotu večer jsem jela uřvaná a opuchlá k Lůce, cestou jsme koupily sekanou studenou a pombéry. Doma jsme vypily dvě vína, koukaly jsme na videa z oslavy a šíleně se tlemily. Fakt šíleně, úplně jsem brečela smíchy. Po těch dvou vínech jsme šly pro změnu na pivo do Irský, kde jsme potkaly Toníka a jeho kamaráda se kterýma sme strávily skoro celej večer Pod Hradem.

Sedím si takhle právě tam, ve tmě a piju Frisco a najednou ke mně přijde jeden z nejhezčích a nejmilejších kluků, který jsem v mým životě potkala a řekne, ať jdu tancovat. V normálním nepřátelksým mým životě, i kdyby přišel nahatej Brad Pitt, tak bych ho poslala do prdele, ale protože jsem se v sobotu rozhodla být přátelská a normální osoba, i šla jsem. A dobře jsem udělala, byl fakt kouzelnej, krásnej, chytrej a příjemnej. Bohužel mu to bylo úplně k prdu, protože opravdu teď nechci vztah a ani randit a ani nic tomu podobnýho.

A pak jsme šly Pod Máj. A tam byl chudák Fox a nechtěl s náma mít nic společnýho, že prej jinak určitě dostane na držku XDDDDDD Chtěly jsme jít domů asi tak v jednu ráno, protože jsme měly jít ráno na běžky. No, tak ve 4 ráno jsme byly v pizzerce pro bagetu a pizzu a vysvětlovaly tam nějakým dvěma týpkům, že Maková panenka není normální, když chrápe s motýlem.

Ráno bylo krušné. To ty medoviny v Irské, díky Kubo.

Ale nejsme béčka a jely jsme na hory (to bylo teda fakt daleko). Lůca mi půjčila běžky, já nemám. Rozflákala jsem se ještě než jsme vjely na stopu (na lyžáku jsem získala diplom za první místo na běžkách btw) a pak jsem se rozflákala ještě jednou, ale dost pořádně při sjezdu dolů. Běžky mě nebaví a nesnáším je. Od neděle oficiálně. Vrátím se ke svým hodinám snowboardu, které jsem začala minulý leden a po jednom dni zase skončila, takže šance se něco naučit byla nulová.

Pár fotek pro nenažrané :)

Vlevo Černá hora a za mou levou rukou je bílá Sněžka, tak pokud máte představivost, vidíte pěknou horu.