Nó, tak já nevím, co chcete slyšet. Dobrý zprávy vůbec nemám.
Vlastně se mi o tom ještě ani nechce psát, ale řekla bych, že je načase to ze sebe všechno vypustit ven. Ale vůbec nevím, čím mám začít. Mám totiž tři fakt debilní zprávy, jedna je horší než druhá, trápím se a přijde mi, že mě štěstí opustilo fakt napořád.
Jako, kdybych měla málo zdravotních problémů, diagnostikovali mi hypofunkci štítný žlázy. Už to mám asi dlouho, ale nikdy mi na to nikde neudělali testy. Kromě snížený funkce tam mám nějaký dva obří záněty co na ultrazvuku vypadali jako nádory, tak jsem se lekla, ale prej to jsou fakt jen záněty. Dostala jsem prášky a prej je budu jíst každý ráno do úplnýho konce svýho života. Ještě, že je malej. Protože je musím brát ráno nalačno, předělala jsem si celý rozvrh mých prášků a budu je brát ráno všechny, ať mám na den klid a večer taky.
No jsem nasraná, protože další prášek, další zdravotní problém. V mých 23 letech mě tohle přestává bavit a unavuje mě to všechno. Každej ode mě chce kdovíjaký výkony, ale víte, mně prostě z toho všeho není zrovna nejlíp. Ani psychicky a ani fyzicky…
Rozešli jsme se s F. Respektive on se rozešel se mnou. Stále ten samej problém, dvě stejný povahy, hádky. Tak už to nevydržel a před měsícem a něco se semnou rozešel. Natvrdo. Zkoušela jsem to zachránit, chtěl abych odešla, dělal i věci pro to, abych odešla z bytu. Nebyly příjemný. Jednu sobotu večer to už bylo moc, tak jsem se sbalila a fakt jsem odešla. Celou dobu balení krabic jsem hrozně brečela. George mi pomohl s těma těžkýma věcma. Sama sobě jsem nevěřila, že jsem to dokázala.
A nikdy bych nevěřila, že člověk jako F druhej den přijde. Nikdy.
A bylo pozdě tak nějak.
Trápím se dodnes.
V práci zvláštní věci, můj vedoucí přeložen pryč, jezdili jsme spolu autem. Najednou jsem musela jezdit autobusem Mladé Buky – Jičín. Čtyři hodiny na cestě denně třeba. Ráno ve čtyři vstávat a večer o půl osmý doma. Čekání v ranní zimě po prázdných autobusákách. Nakonec nová vedoucí, bossing a kdyby ty kamery měly zvuk tak věřím, že by měla problém. Řvala sprostě, stydím se za ni před zákazníkama. Šílená reprezentace O2.
Nezvládám jezdit takhle tím busem, obzvlášť s Crohnem to moc nejde. Nemůžu jíst nic, abych neměla strach. Samotný se mi to nevyplatí. 4200 CZK měsíčně v autobuse. napětí v práci. Nesneseme se, nenávidí mě, vypsali nové výběrové řízení na Jičín.
Samý problémy dokola. A všechny tyhle tři, když se dostanou v mý hlavě na jeden bod, tak je to fakt dost hrozný. Nejde myslet na nic, chce se vám brečet, brečíte, je vám zle, fakt zle vám je, no prostě hrozně.
A tak je tady ten čas jít do tý Prahy? Melu o tom měsíce a měsíce. Teď mi přijde že to nedokážu ani, já nevím, přísahám, že nevím, protože mi je hrozně. Jediný, kdy mi je fajn je, když se opiju a hraje hlasitá hudba, to mi je všechno jedno.
Jednou mi jedna super slečna psala e-mail, že mi pomůže sehnat práci v Praze, pokud budu chtít, čte ještě tahle slečna můj blog? Teď bych tu pomoc potřebovala. Pokud ano, tak prosím, aby se mi ozvala.
Ale bude trocha času, budou Natalush bathbombs snad(!) ještě do Vánoc. Do konce týdne sem chci dát nabídku, aby se stihly poslat. A budou naprosto inovované :) Tak mi promiňte, že jsem taková trepka, že nepíšu, ale jak vidíte, není co.