Trpím absolutním nedostatkem slov i myšlenek. Jsem úplně prázdná, venku prší. Kdybych byla někde jinde, tak mi ten déšť nevadí, ale teď a tady mi vadí. Vadí mi tak hrozně moc, jako všechno ostatní. Dnes mi vadí všechno.
Strašně bych potřebovala mít svoje místo, svůj byt nebo aspoň svůj pokoj. Chtěla bych zase kreslit, vyrábět šperky, balistiky a šít. Ale tady to nějak prostě nejde já nevím proč, ale nejde to tady. Vždycky, když přijdu do svýho bývalýho pokoje, kde právě sídlí můj otec a nechce migrovat jinam, tak mám milion nápadů a chci všechno děsně dělat. A pak se vrátím sem a je všechno v prdeli. Prostě na nějakých místech to asi nejde.
Chtěla bych mít poličky, kde bych měla svoje věci a nechci je mít pořád v krabicích naházený. Chtěla bych zrcadlo. Neviděla jsem se ve velkým zrcadle půl roku, nevím jak ráno vypadám, jak chodím ven, nevím nic.
Abych mohla mít byt, tak bych musela mít práci. Normální. A ne dělat osm hodin denně za minimální mzdu. Musím jezdit každý den na kole, protože mi ten plat nestačí na to, abych celý měsíc jezdila vlakem. Platím ještě nějaký věci a na tohle už mi to nějak nedá. Dobré ne.
Dneska jsem smutkem celý den jedla. Bohužel. Fakt jsem jen jedla a to i prasárny… mám to obráceně, někdo nejí a někdo naopak. Bohužel jsem opak a úplně se hrozně blbě cejtím, protože jsem přecpaná, bolí mě břicho, je nafouklý, neusnu.
Proč tady není normální práce aspoň trošku? Potřebovala bych si vydělat na kurz angličtiny především. Za ty dva roky ze školy vůbec nic nevím a v lepších pracích chtějí angličtinu na perfektní úrovni. Takže potřebuju toto. Ale s tímhle si na to nikdy nevydělám. Panebože.
Samozřejmě jsem ráda, že mám aspoň něco, jo no. Ale nemůžu se hnout dál s tímhle. Aspoň kdybych měla po večerech ty chutě dělat něco pro sebe, ale taky nemám.
Tragický post 1 je u konce, děkuji za zájem.