Je 1.16 ráno a já v normálním světě dávno přežraná spím. Musím se k něčemu přiznat. Mám depresi. Já mám fakt depresi. Nemám takovou tu, jak si myslíte, že ji máte. Možná, že mám, když o ní vím, ale to bych neodbíhala na záchod, že budu zvracet a spala bych. Spala bych a asi bych měla hlad. Hrozně se mi chce zvracet a klepou se mi ruce. Myslim si, že by mělo bejt na čase si říct co a jak má bejt (a nemá) a stanovit si nějaký hodnoty. Svoje osobní hodnoty a hodnoty života. Nemám je stanovený no.
Chci toho hrozně moc a neudělala jsem pro to nic. Vůbec. Od tý doby co tady bydlím, tady sedím a přemejšlím. A nic nedělám. Protože kurva tady nejsou stanovený žádný hodnoty. Co si řeknu, neudělám. Já to musím začít dělat. Musím přehodnotit všechno. Nemůžu si říct, že se mi dneska tohle nechce a tohle taky ne. Nemůžu už, no. Nevim, nevim jak se donutim to udělat. Fakt nevim… je to pro mě tak těžký, hrozně moc.
Bojím se, že tenhle měsíc nesplním v práci co musím a nedostanu peníze na příští měsíc. Fakt. Protože jsem si nestanovila hodnoty, tak proto. Měla jsem začít dělat od začátku měsíce. Jenže jsem dostala pitomý kontakty a hrozně jsem se sekla na tom. A tohle by mě nemělo rozhodit.
Nejsem zvyklá mejt nádobí. Nejsem zvyklá prát, ani žehlit, ani uklízet. Snažím se to dělat v nějakých pravidelných intervalech, ale stejně tady je nádobí neumytý a já kolem toho chodím a neumeju to. Nedojde mi to ještě. Sama bydlím 3 měsíce, dá se na to zvyknout za tři měsíce? Nebo kolik člověk potřebuje času, aby se v tom zaběhl? Mně 3 měsíce nestačily. Doma byla myčka a když nebyla, dělal myčku můj votec.
Vlastně jsem se měla úplně dobře. Občas jsem si stěžovala, hm, asi každej. Až teď vidím, jaká to byla pohoda. Škola, domov a nic. Nemusela jsem platit nic. Dneska jsem dostala vejplatu. Svoji druhou. Jsem na to pyšná, další měsíc tak utek! Dostala jsem ji, zaplatila jsem co jsem musela…
Ještě jsem z toho nedala 2000 CZK na jídlo, neplatila internet, paušál a benzín. A zase nic nemám. Přiznám se, že jsem si teda koupila pár drobností. Tričko (518,-) a šaty (785,-) a ještě si potřebuju koupit cosi za 797,- a chtěla jsem permici do fitka (protože to má bejt jedna ze stanovených hodnot života) a spodní prádlo. Protože mi je jen jedna moje podprsenka a musím ji furt prát a pak, když je mokrá, tak žádnou nemám.
Potřebuju (chci) tolik věcí. Prostě, jak si na tohle vzpomenu, tak mi je zle. Fakt upřímně mi je špatně. Žaludek, hlava, nespavost. Nespím nevímkolikátej den. Dva dny vůbec, předtím blbě.
Ještě, že mám F. On je úplně tak chápavej k tomuhle. On chápe, že sem holka a kdybych potřebovala rtěnku nebo nevím co, úplně vim, že by mi dal peníze se slovy, že ví že sem holka a že toho potřebuju víc prostě. Love him. (ještě, že nepotřebuju rtěnku). Asi ho děsně štvu s tím nádobím a tak. Ale já si zvyknu, fakt. Ať mi něco pomůže s těma hodnotama a s prací. Potřebuju v ní mít větší jistotu. A mít jistotu nějakých X tisíc měsíčně. Víc se snažit v práci. Víc se snažit v životě. Nebejt doma. Nějaká vidina dvouhodinový nečinnosti za dopoledne nebo odpoledne by se měla rovnat plavání nebo fitku. Měla by se prostě NĚČEMU ROVNAT. Neměla bych bejt unavená v šest večer, ale aktivně žít do devíti. Pracovat. Hýbat se. Číst. Hrát si. Milovat.
Všechno to stíhat. Pět v jednom. Co pět. Deset v jednom. Hodnotyyy… kde ste? :( Pojďte mi aspoň naproti, vždyť já to nezvládnu. A já jsem Natálije, já musím vždycky zvládnout všechno. Vždycky. Když si udělám denní plán, zvládnu ho? Nevzdám to? Bojím se toho, že řeknu, že ne, že to nezvládnu, že to nemá smysl. Že se mi nějakej den nebude chtít a neudělám to. Nepojedu tam, kam mám… zklamu sama sebe. To nechci.
1. Natálije, musíš pracovat, i když ti to zrovna nejde.
2. Natálije, máš už o 12kg víc, než jsi měla. Musíš cvičit a dodržet si přiměřenej jídelníček.
3. Natálije ty seš idiotka, je spousta věcí, co by tě bavila. Proč to neděláš?
4. Natálije, den má 24 hodin. Kolik z nich využiješ?
5. Natálije, asi bys měla přestat tohle psát.
Jo no. Seknout se v životě a přehodnotit ho. Potřebuju to tak, jako sem nikdy nic nepotřebovala. Nikdy.