Než mi začnete všichni hrozně nadávat, měli byste vědět, že to nešlo psát tyhle dva měsíce co jsem nepsala. Určitě mě půlka čtenářů už dávno zavrhla, tak teďka se budu muset snažit o pozornost patnáctiletých emoholek určitě. Jsem úplně v prdeli. Jsem nervózní už z toho, že ráno vstávám a že budu celej den nervózní. Už vlastně večer jsem nervózní, že pudu spát a budu nervózní z toho, že budu zas nervózní ráno. Jenže nevim proč jsem nervózní. Takže kdybych se měla popsat, tak řeknu, že jsem nervózní a líná. Když už jsem se po X přemlouváních přemluvila, že půjdu běhat prostě, tak jsem tak šla, šla a přišla jsem na to, že jsem líná se rozběhnout. No tak si to představte.
Nejvíc jsem nervózní, že nemám asi už úplně svůj pokoj. Ze mě je pak zas nervózní F, že já jsem nervózní. Vim, že si zvyknu, ale zatim jsem nervózní prostě. Že nemám kam utýct, že prostě nemám svůj pokoj. Až budeme mít postel, takovou tu nahóře jak to je děsně moderní v Ikeje, tak si pod tim asi udělám pokoj, nebo nevim XDDDDDDDDDD Pak jsem nervózní z toho, že jak nemám už svůj pokoj a nebydlím Úpská 103 a tady ještě nejsem tak dlouho, že jako nemám žádnej domov. Tady mi to ještě jako domov nepřijde a můj bejvalej domov byl obsazen otcem.
Dál jsem nervózní z práce. Ještě skoro nic nevím, neumím, jezdím na školení, učím se, ale prostě ty začátky všeho tohodle jsou otřesný. Už ať je za pár měsíců.
Jsem nervózní úplně ze všeho. Co vidim, tak je nějak blbě prostě. Předevčírem jsem se řízla do prstu, málem jsem sebou švihla a ještě jsem se z toho poblila. Já, takovej bloodlover. Blila jsem i dneska, jen tak. Asi z toho uběhnutí jednoho kilometru s osmi přestávkama a nebo z toho, že jsem pořád nervózní. Hraničí to s depresí tohle. Ale je to trochu škoda, že jsem dva měsíce nepsala. (Opravdu ale mám PS a všechno okolo až od včera). Mohli jste toho totiž úplně strašně moc vědět, protože zas bylo co psát každej den snad.
Někde za 10 dní mám narozeniny a jsem z toho hrozně nervózní, protože jsem prostě nervózní ze všeho. Za chvíli umřu stářím a zbyde po mně akorát taška s prázdnýma lahvičkama z LUSHE pokud ovšem mi je matka nevyhodila z mýho bejvalýho domova.
Tragédie se stala minulý týden, kdy mě asi po pěti letech píchla vosa a to jste jako ještě neviděli tak hrozně poníženýho člověka, jako jsem byla v tu chvíli já, že mi ublíží a rozpláče něco tak malýho a vošklivýho. Chtěla jsem zabít všechny vosy světa, ale byly silnější než já (protože jsem v poslední době nervózní) a tak jsem rezignovala, nastavila se jim a řekla, ať mě píchnou všechny teda co na těch Dolcích byly.
Byt je vcelku zařízenej. Aspoň tak, že se dá žít a člověk by i mohl už pozvat nějakou návštěvu. Chybí do dokončení už jen několik milionů korun a bude to krásný. S Andreou jsme obě prohrály naši sázku, že do prvního srpna zhubneme obě na padesát tři kilogramů. Já jsem ještě víc přibrala, tak jsem z toho úplně nervózní jako. Jediná věc, ze který nejsem nervózní a to jsem si myslela, že budu, je to, že mi nechybí vůbec vana a stačí mi sprchovej kout. Ještě jsem neměla potřebu ležet ve vaně. A taky jsem zkoušela, jak se do toho sprchovýho kouta vejdu a já se tam stejně celá složím, takže se kdyžtak můžu vykoupat tam XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
Tady bych to típla a na příště bych si připravila něco lepšího.