A jsem tady zase. Moje kafe má tu nejhustší pěnu, kterou jsem kdy na kafi měla. Stojí mi v ní míchátko a já z toho nemůžu spustit oči. Chtěla jsem mu pomoct, ale je nejvíc marnej. Možná, že je marnější než já a to je kurva co říct. Každou noc mi napíše přesně v jednu hodinu, že ho nebaví pracovat. A koho to doprdele baví? Ale jaký si to uděláš, takový to máš. Prej nemá ani na jídlo skoro, ani na nájem. Aby člověk mohl dělat něco, co ho baví, tak by tomu měl taky trošku něco obětovat. Já celej den utírám šílený monstrózní hovna, který mi občas zůstanou někde na ruce proto, abych o svý pauze a večer dělala to, co mě baví, ale co mi nevydělává (zatím) tolik, abych mohla jít každej den maso nebo abych měla kafe s tou nejhustší pěnou. A protože nutně potřebuju mluvit anglicky.
Dneska ráno jsem ho už poslala pár jednoduchýma větama do prdele. Takže dneska v noci budu pravděpodobně bez zprávy, co už.
Poslední dobou se mi zdá, že všude vidím a všude narážím na téma lesbičky. Nevím, jestli jsem si toho začala jenom já sama víc všímat nebo jestli je zvláštní období nebo jestli se svět zase o kus posunul a začal se míň bát. Každopádně ona je pořád ten největší problém světa. Brečela jsem dvacet minut v autě a nemohla jít domů. A když už jsem z toho auta musela vylízt, tak jsem pak doma musela lhát o všech možných alergiích a ženských problémech. No a co, však tohle jsou taky ženský problémy.
Prej, že si to mám vyřešit už konečně. Ale já strašně nemůžu. Je mi z toho blbě. Nemůžu na to ani myslet, natož to řešit. A vůbec, já strašně nesnáším něco řešit.
A taky nevím, co vlastně chci. Na prvním kilometru to vím úplně jasně, na druhým váhám, na třetím jsem zase pro první možnost a někdy se na čtvrtým rozbrečím, protože prostě nevím a všechno je špatně. Někdy si říkám, že vlastně není špatně vůbec nic, ale že se mám teďka až moc dobře, že vyhledávám věci, který si vnuknu jako strašně špatný, abych měla v sobě jako k přemýšlení něco nahovno. Něco, co vlastně fakt vůbec nahovno není a možná to ani neexistuje.
A nemůžu jí vysvětlit, že to prostě nejde, že se snažím, jak můžu, ale prostě to nejde. Někdy se tak strašně překonávám, že se mi chce zvracet, ale nakonec stejně skončím se skrčenýma kolenama v posteli a je mi špatně, jako vždycky.
Je tady vedro. Jakože ne vedro, jenom teplo. Je tady k nevydržení.
Už jsem venku.
Změti. Mám ráda změti.
Moc tohle nedělám, nemám ráda bejt tady upřímná. Je to jako bejt upřímná na veřejnosti, vyklopit všechny osobní věci úplně cizím lidem jen tak. Věci, který by mi mohly šíleně ublížit, když je napíšu. Úplně zcela dobrovolně se zničit.
Takže ne jen, že pořád nemám jasno, ale já asi ani jasno nechci mít. Asi mě úplně baví žít v tý nablití nejistotě nebo tak, protože jinak to nemá vysvětlení.
A pak úplně nakonec, naprosto zničená a dodělaná jdu někam, kde si myslím, že mám kamarády, ukážu tam fotku, že mám na prstech strašně moc nových fleků a že se mi chce umřít a oni se mě zeptají, co to mám za lak na nehty.
To jako vážně.