To, co teďka napíšu, se vám bude zdát naprosto absurdní a možná i úplně debilní. I já jsem si to myslela, že to prostě není možný, ale čím víc jsem se nad tím zamejšlela a začala o tom číst, tak mi to tak připadat přestávalo a dneska to úplně vyvrcholilo.
Byla jsem dřív aktivní člověk. Úplně naprosto. Pořád jsem něco tvořila a hodně mě to bavilo, kreslení, malování, tvoření i v Photoshopu nebo jen tak s FIMO hmotou beru jako moje největší koníčky hnedka po řízení auta a vaření. Jenže jsem tady poslední dobou psala, že to už nedělám. A nedělám to. Něco ve mně by chtělo, ale to druhý ve mně tomu šíleným způsobem brání. Nejdřív jsem si myslela, že jsem prostě jen na chvilku ztratila zájem o tyhle věci, ale když už to trvalo moc dlouho, myslela jsem, že jsem jen nechutně línej tragéd.
Nějak mě ani trochu nenapadlo, že by to mohlo mít něco společnýho s něčím, co nedobrovolně prožívám a tak všem tvrdím, že jsem fakt línej tragéd. Jenže když mi před nějakým rokem a něco doktorka zjistila, že mám hypofunkci štítný žlázy a okolo Vánoc jsem ji i přes to, že beru prášky měla v nejhorší fázi, jsem o tom začala hodně číst. A co jsem se nedočetla. Na některý lidi chronický nemoci působěj mnohem hůř, než na jiný lidi. Nehledě na to, že jsem asi nikdy v mým životě nebyla úplně „normální“ jak by řekla moje máma, období antidepresiv a migrén takových, že jsem byla 2x na pohotovosti, protože jsem prostě jen tak přišla o zrak (ne, vy máte paměť dobrou a nemusíte to hledat v archivu, tohle je poprvé, co o tom píšu a nestydím se). Z takových stavů jsem se ale díky znovuzrození tady v UK docela dost dobře a kvalitně dostala, takže pokračujme tím, že chronické nemoci působí na každého jedince jinak. Možná jsem jedincem oslabeným trochu, nevím, každopádně jsem se asi dočetla sama o sobě. Že prý někteří mohou naprosto přijít o své zájmy a koníčky. Úplně mi v tu chvíli vyschlo v krku a hlavou mi začaly proudit všechny možný myšlenky jako „tak já za to nakonec nemůžu?“ „já se tady nechutně přesvědčuju, ať jdu něco dělat, ale vlastně prakticky ani nemůžu a dělám to proti svý mysli všechno?“
Dvě chronický nemoci, který si s sebou potáhnu do konce svýho života a psychicky slabší chvíle v minulosti by mě mohly připravit o zájmy. Vím, že to zní absurdně prostě. Neuvěřitelně. Pořád jako od línýho tragéda. A pořád se snažím něco dělat a tak, ale začínám se bát, že mě to fakt docela ovlivňuje. Někdy už i mám chuť něco dělat, ale za minutu prostě nemůžu. Nejde to a nemůžu. Dneska jsem si to uvědomila, když jsem šla běhat. Převlíkla jsem se, napustila jsem si lahev vody, sáhla po sluchátkách a najednou se mi udělalo fakt divně a něco ve mně řeklo, že nepůjdu. Takovej fakt špatnej stav. A přitom jsem se před minutou na to běhání těšila. A najednou bylo pryč, totálně zhnusený.
Pořád si říkám, že to je možná blbost, ale když vím, že se to spoustě lidí stalo a já mám ještě ke všemu ty nemoce dvě, tak tomu bohužel začínám docela i věřit a nevím, jakou pomoc bych měla přesně vyhledat. Jestli si o tom promluvit s psychologem nebo někým jiným. Jestli si o tom vůbec mám promluvit s někým. Chtěla bych dělat věci co mě baví mnohem víc, ale fakt někdy jsem schopná jen sedět nebo ležet na posteli, tak divně unavená a nemůžu nic. Jen představa nějaký aktivity mě dovádí úplně k šílenství v hlavě.
Asi to moc normální není, no. Já vim. Ale třeba znáte někoho, kdo to má nějak podobně jako já a třeba to nějak vyřešil. Tohle není fakt zápisek v nějakým psychicky podroušeným stavu. Už jsem to chtěla napsat asi tisíckrát, jsem docela v pohodě teďka, ale prostě to zní fakt tak nemožně, že se mi to psát nechtělo. Chtít jít něco dělat a nemoct, protože vás zastaví vlastní mozek, debilní Crohn a blbá štítná žláza. Úplně se mi prostě, nevím jak, dostaly do podvědomí a úplně mi bráněj žít, jak bych chtěla. Přitom, co jsem se odstěhovala do UK je mi fakt o tak strašně, strašně moc líp ve všech směrech, že kdyby se mi vrátila chuť kreslit, malovat, tvořit a psát, že bych si snad splnila sen a napsala bych i tu knížku, o který mluvím deset let.
Vy víte vždycky všechno, třeba znáte někoho, kdo se podobně trápí, třeba znáte někoho, kdo by mi mohl pomoct nebo tak. Chtěla bych si o tom s někým promluvit dřív, než by to mohlo bejt ještě horší třeba.
Omlouvám se, za takovej negativní článek, ale docela dost nad tím přemýšlím a potřebovala jsem to už asi ventilovat. Chci někdy v docela blízký budoucnosti třeba se hnout zase zpátky do Český republiky a ráda bych získala nějakou práci, co by mě aspoň trošku bavila. Takže bych potřebovala, aby mě věci začaly zase bavit jako dřív.
Ale zas abych Vám udělala trošku radost, tak jsem po roce a půl začala přdávat na instagram online. Takže kdo máte zájem o moje instagramový fotky, tak mě můžete sledovat, komentovat, lajkovat, whatever a já budu ráda :)
