Mno, nebudu vám lhát dneska. Když jsem přežila tenhle tejden, tak přežiju už asi všecko. Vyskytly se nějaký zdravotní potíže, který se teda vyskytly už dřív, ale teď byly tak nějak potvrzený a já jsem to nedala úplně nejvíc, jak jsem to mohla nedat. Snažila jsem se pořád tak nějak držet, ale nedalo se se mnou dělat po pár letech opět nic. Naposled, když mi bylo podobně jsem v ruce držela papíry abych je dobrovolně podepsala, že se chci jít na pár měsíců léčit z depresí no a protože vám dneska přece nelžu, tak vám můžu říct, že jsem po pár letech pár dní zase a opět na antidepresivech, jono, to ožrání se a blití nepomohlo. Jejich nasazování prožívám úplně stejně jako jejich vysazování, což znamená, že mi bylo šíleně, hrozně, jenom jsem brečela, chtěla jsem se zabít asi stokrát, pořezat, popálit, skočit pod vlak, skočit pod auto, nechat se sežrat jezevcem, oběsit se na psovym vodítku, udusit se plynem a tak. Jeden den jsem nejedla, jeden jsem jedla, dneska zrovna jsem nejedla, 2x jsem zvracela na prázdno dopoledne, ale asi okolo tří hodin se mi udělalo zase naopak hrozně fajn, milovala jsem žít, dostala jsem chuť k jídlu a umyla jsem si vlasy a namalovala jsem se hezky.
V tý vší haluzi v týdnu jsem se rozhodla, že chci žít úplně co nejvíc minimalisticky a vyhodila jsem půlku pokoje. Ne jen jako oblečení, ale prostě všechno. Všechny náušnice, co nenosím, všechny náramky co nenosím, od každého mi zbyl jeden, mám asi 10 triček co nosím. Vyhodila jsem různý léky co neberu stejně, krabičky, kosmetiku, co nepoužívám a chci se vejít zase do jednoho kufru, jak jsem sem přijela.
Jsem totiž zjistila, že k životu vůbec nic nepotřebuju. A tak to nebudu mít ani doma.
Kalhotky, tričko, legíny, hřeben, tužku na oči. Co chceš víc tyjo.
Doufám, že se opravdu zredukuju na ten jeden kufr, chci v neděli vyhodit prostě fakt úplně všechno. I věci, u kterých se mi bude chtít brečet. Udělám to. Budu žít s nutným. (Si pak stejně zas něco někde koupím a budu nasraná, ale whatever.) A tak mi tyhle maličkosti zkazily plány. Panímáma se mě totiž zeptala, jestli bych nemohla přiject ještě na chvíli po Vánocích, jestli bych nemohla odložit USA. No, nepojedu ani tam a ani tam, budu celou zimu běhat po doktorech a když to bude trochu dobrý, tak pojedu asi ještě sem, protože to tady mám ráda, ale už asi ne do týhle rodiny, protože budou mít někoho jinýho. Do USA se bojím, protože kdyby mě tam chytlo něco takhle, tak budu pěkně v prdeli.
Došlo mi ale odličovací mlíko, takže mám zítra právo si ho koupit. Zkusila jsem dneska, když jsem dostala navečer ten hlad, udělat hokus pokus s bezlepkovýma špagetama v malinkým množství a dobrý! Jestli to bude dobrý i příště, zařadím je tak třeba jednou za deset dní do jídelníčku, třeba tu s vámi na světě již nebudu dlouho a chci si užít požitek z jídla!
Někoho jsem poznala, zná ČR, byl v Praze, má rád Čechy, zná český fotbalisty, je s ním sranda, píšeme si, rozumíme si, ale nechci aby to byl fail jako s Oscarem nebo ještě s jedním pánem, o kterým jsem vám ani nenapsala. Naše neoficiální rande bylo skvělý, jenže pak to bylo wtf. Tak nevím. A taky nevím, jestli nezůstanu prostě třeba v ČR. A nevím nic. A to mi je dneska fakt extra nádherně od odpoledne. Se bojím zítřka, mi je vždycky dopoledne fakt nahovno, jenže jsem slíbila klukům, že je vezmu nakupovat do Southamptonu a potřebuju si půjčit něco od Milana.
Ne, že by mě vaše názory nezajímaly. Ale. Teď nemůžu, omlouvám se.