„How is Sweden?“
„It’s Sweeden.“
„No, there is only one e…“
„Trust me, it’s Sweeden…“
A bylo. Mé čtyřicetiosmihodinové výlety, letos podruhý ve Stockholmu. Předcházela tomu ale spousta jiných dobrodružství, které vás určitě nesmírně zajímají. Ve středu večer jsem šla na rande číslo dvě. Zase nic nebylo, kdyby vás to zase zajímalo. Briti děsně nechápou český vtipy. Nebo moje. To je jedno. Naše slečna měla doma pártyhárd, nechtěla jsem bejt součástí nějak, měli jsme teda rande v Romsey, ve fakt pěkný hospodě. Bylo by to všechno fajn a věřím, že by mi dal i pusu nebo tak, kdybych ovšem nezačala vidět různé geometrické tvary před ksichtem, nepřestala jsem vidět, slyšet, vnímat a rozumět tak nějak… všemu. Koukám se na sebe na záchodě do zrcadla, oplachuju si obličej studenou vodou, beru si dva brufeny na bolest hlavy, říkám si, ty vole, vzpamatuj se aspoň na chvíli.
Ne.
Jsem ráda, že vůbec můžu řídit domů. Odřídila jsem půl hodinu, skoro si to nepamatuju. Doma celku rozjetá párty. Jdu du pokoje, udělá se mi trochu líp, píšu na posteli ještě smsky. Najednou přijde úplně neznámý cizí teenager ke mně do pokoje, sedne si na postel a povídá si se mnou. Najednou tam jsou všichni. Wtf. Mladá je povyhazuje. Jdu do sprchy, potmě. Mám ráda se sprchovat potmě. Lehnu si, ještě píšu smsky, pomalu usínám s hroznou migrénou, opila bych se jak prase. V polospánku slyším z kuchyně ten blbej známej hlas.
„Můžu jít pozdravit Natalii?“
„Ne!“
„Ježiš, jenom jí řeknu ahoj.“
„Ne a opovaž se jít k těm dvěřím blíž!“
Usínám. Možná se mi to jenom zdálo, možná se tohle vůbec nestalo. Možná jsem to neslyšela, vymyslelo si to moje podvědomí. Už k němu nic necejtim, anyway. Moje rychlý odmilovávání se, díky za to. Ráno vstanu, je mi docela dobře. Na to, že jsem skoro 24 hodin nejedla mi je fajn, jo, je mi fajn. To je dobře. Skočím do sprchy, spala jsem maximálně 4 hodiny. Černý krajkový spodní prádlo, maluju se u zrcadla, občas se otočím a hodím něco do příručáku na posteli. Ne moc, ne často. Prej, že historie se opakuje. A to nevěděla ještě, co se stalo tohle ráno, při tom malování se. Jak minule. Rozrazily se dveře, bez zaklepání mi stojí v pokoji, má otevřenou pusu a čumí na mě.
„No, ahoj? Potřebuješ něco?“
„Eeeh, já… já… no, já jsem se chtěl zeptat… že to, jsem udělal snídani, tak jestli si nedáš… třeba, dáš si?“
„JÁ JSEM TI ŘÍKALA, AŤ ZAKLEPEŠ!“
„Ne, děkuju, já nemám hlad.“
Stojí tam pořád.
„Ještě něco?“
„Eeh… ne, hmmmm!“
„Říkala jsem ti, ať klepeš?“
„Nechce snídani, je alright.“
Srdce mi buší, polknout nemůžu, jestli k němu nic necejtim, tak by to mělo vypadat asi trošku jinak. Po patnácti minutách mi srdce buší pořád stejně. Nemám ho ráda. Ten hlas, ty oči, jak čumí. Nemám, fakt. Omg I love you.
Naházím totální random věci do kufru, udělám si vlasy, beru první boty přede dveřma a snažím se tiše odejít.
„Kam jedeš?!“
„Do Švédska.“
„Co? Do Švédska? Proč? Počkej, jako teď?“
„Jo, teď jedu do Švédska, ahoj!“
„Ty vole? Ona fakt jede teď jako do Švédska? Jen tak?“
Sedím v autě. Je hezky. Je teplo. Tričko, The Kooks a milion dalších cédéček připravených na cestu na Stansted. Dvě hodiny, možná dvě a půl pojedu. Beru obří kafe v Costě, benzín a jedu. Snížím cestou průměrnou spotřebu o dva galony, mám z toho hroznou radost. Nezastavuju v žádným fast foodu. 24 hodin bez jídla. Nemám hlad, ani chuť. Potřebuju na záchod, zastavuju, kupuju si tuňákovej salát a pití.
Na letišti jedu do špatnýho Park and Ride, nemám moc času, muži tam mně naprosto zachraňují, volají na všechny Park and Ride parkoviště okolo letiště a ptají se, kdo mě tam má. Trvá to nekonečně dlouho, otázky, jestli jsem si to kupovala sama, na jaké jméno a kdy. Náhodou ten den vím úplně přesně, haha. Nikde není žádná adresa, nic. Jen, že mám zaplaecno parkování za £40 kdesi. Nacházejí! Samozřejmě, že jsem úplně u vchodu skoro do haly a moje parkoviště se nachází ještě za long stay, který je strašnej kus zpátky, kus po dálnici. Seru na spotřebu, jedu, co můžu. Přijedu, ujíždí mi autobus. Čekám na další. Salát jím za běhu ke gejtu. Ve Švédsku strašná zima, prší, hnusně je. Musím ject hodinu a půl autobusem do centra Stockolmu, vidím Ikeu, tlemím se hrozně si sama v buse, pořád píšu smsky, poslouchám The Strokes a těším se na Lucii. Vidím jejich auto, jdu k němu, ona mě nevidí vůbec a jde někam pryč, David sedí za volantem a tlemí se naší situaci.
„Ahoj Davide…“
„Čáu, tak jak se máš?“
Drogy, ještě ani nedojedeš domů. Pití, double nougat. Byly jsme konečně ve Skansenu a různě, kde jsme předtím nebyly. Konečně jsem jedla hodně švédskýho jídla a užila jsem si docela pohodu. I jsem se trochu vyspala! Strašnej výtlem s Jacobem, kvůli míchaným vajíčkům. Snad z fotek nasajete tu zimu.
Nejlepší jídla na světě úplně. Obří hovězí kus masa v omáčce s cibulí a slaninou a samozřejmě švédský masový kuličky! Fakt jsem si tohle užila úplně hrozně moc a ještě jsem tam měla málem rande, že prej ten pán je single, jestli mu nedám číslo. Dobrej, ale nedám. Nechci bydlet ve Švédsku.
Chaotický a hektický odjezd domů. O půl jedenáctý večer na papričky se dozvídáme, že žádnej odvoz ráno na autobus se nekoná, tudíž si mám vzít taxík. Samozřejmě, že to indie tričko v Monki bylo mnohem důležitější a taky jsem to ještě nevěděla. A tak spíme 4 hodiny, vstáváme ve 3 ráno, balím kufry, zavazuju boty a o půl čtvrtý se vydáváme na metro. Ano. Den předtím v noci zastřelili kluka přesně tam, kde jsme odpoledne šly, den potom taky. Whatever. Stockholm.
Jsem v autobuse, vděčná. Snídám na letišti, trochu spím v letadle, obří sojový latté v Costě na Stanstedu, TEPLO, auto. Přijedu domů, doma strašně moc lidí, jsem hrozně roztěkaná, nevyspalá, unavená. Roh mě tlemí, je mu to jasný úplně všechno. No a co. Asi byla párty, panímáma je značně společensky unavená a kývne mi úplně na všechno co navrhuju udělat, zařídit, nakoupit tenhle týden. Ok, super, to se mi líbí, musím to mít já pod kontrolou.
No, asi nemůžu. Chtěla jsem, bylo to fajn, ale nemůžu. Smsky. Tak nějak cejtím, že by mě asi chtěl a tím pádem to všechno končí. Jsem tragéd, ale musím se trápit, abych byla happy, tohle je moc jednoduchý. Vůbec nevim, je boží. Ale prostě. Achjo.
Jo a mám dneska svátek a nic jsem si nekoupila, žádnej dárek! >_<
Boží bouřka dneska, největší, co jsem v UK zažila skoro za dva roky. Faksejk. Jsem skoro dva roky v UK a pamatuju si zápisky, jak píšu, že asi poletím do UK, že mě v Bukách všecko sere. No, bylo to každopádně nejlepší rozhodnutí mýho života, ať se s nim děje co se děje.
See you later bratře.
„Hlavně to nikomu neříkej…“
„Co? Že máme tu mapu?“