Víteco. Jsem si letos udělila převeliký trest a nešla jsem ani na jednu párty za trest, že jsem tlustý malý oranžový prase. Prostě ne. Oblečenou by mě to totiž stejně nikde nebavilo. Jenže ve čtvrtek jsme se na poslední chvíli s Bárou dohodly, že v osm u Tesca a jdeme na drink v maskách. Podotýkám, že bylo šest hodin a já jsem nebyla ještě ani vysprchovaná a naprosto bez masky. I vzpomněla jsem si na nějaký předloňský youtube tutorialy, že někdo si nalepil na ksicht papírový kapesníček a pak z toho pinzetou vydloubal pěknej humus, tak jsem se do toho pustila strašně narychlo, ani jsem k tomu neměla puštěný youtube. Neměla jsem lepidlo, nalepila jsem to na make-up. Prosimvás. Pokud chcete, aby vám to vydrželo déle než 3 hodiny, tak to nikdy nelepte na make-up! Udělejte to podle nějakýho tutorialu fakt pořádně nějakým lepidlem nebo tak, protože se to za tři hodiny, naštěstí až doma, začalo odlupovat, což jsem čekala. Jinak šedofialový obličej, modřiny, černá pusa, bylo všechno improvizace pár desítek minut. Nejvíc mě asi bavila ta krev tekoucí z nosu, kdyby to bylo standardní, nosila bych to asi denně.
Takhle nevinně to začalo. Jedna vrstvička papírovýho kapesníčku na hromadě make-upu, uschlé a vytrhané pinzetou, následně temperama vybarvené jakoby maso<3
Konečný výsledek
Takhle se to pak odchlipovalo, což nemělo, žejo. Pokud to chcete mít až do rána a ne na hodinku na pivo, tak to udělejte fakt pořádně!
Sundávačka kapesníčku, vlevo od toho vidíte, jak jsem měla jakoby fialovošedý obličej
A dnešní civil. Na doma. To jsem si jenom jela pro oběd, nechtělo se mi převlíkat se z jeleního tílka, tak jsem na sebe hodila jenom bundu a vzala ty nový nejlepší boty.
„vyprávěj mi o Tvejch citech“
„já nemůžu vyprávět o svých citech“
„tak mi to nakresli“