No, nešlo by to. Nejdřív jsem si myslela, že všechny ty strašně divný zvyky, třeba ten, jakým způsobem se musí malá mýt 4x denně zvládnu, zvyknu si, ale prostě ne. Musela bych napsat knihu o tom, co jsem tady za 9 dní zažila. Asi nechoďte nikdy pracovat do nigeriský rodiny. Hlavně ještě než jsem oznámila, že jdu, tak na mě kdosi zaječel: „Hlavně nechoď pracovat k černochům!“ a já jsem si v hlavě říkala, že proč, že mě zajímá zas něco novýho.
No, nejde to.
Naše paní má myslím si, takovou tu nemoc, jak musí mít všude extrémně čisto a v lednici se všechno balí do alobalů, aby to nekontaminovalo jiný jídlo. Pak nemůžu najít, co je co ani. To je asi to nejmenší, co mi tady vadí. Pracuju 11 hodin denně a padají mi už i Kesidiný legíny, který se mi povedlo ukrást. Nepotřebuju běhat, běhám po baráku prostě. Malá se extrémně hlídá a mám zakázano ji byť nechat samotnou v jedný místnosti, musím u ní být pořád na metr, co kdyby spadla nebo tak, takže fakt běhám 11 hodin po baráku. Dávají ji spát klidně až po desáté večer, jsou jí 4. Nemám čas psát blog, snad vám to napíšu, až najdu jinej job, kde budu pracovat třeba normálně osm hodin jako člověk nebo maximálně deset nebo klidně i 12, ale nebudu běhat a nebudu pak mrtvá.
Taky tady v noci naprosto nespím. Nespala jsem pořádně 9 dní. Jediných pár hodin, kdy jsem se vypsala, bylo v sobotu před párty. Ale to jsem jako přišla na párty a padla jsem tam do postele a budili mě za dvě hodiny, ať jdu chlastat.
Taky tady ze mě dělají debila. Nemám ráda, když ze mě někdo dělá debila hlavně u věcí, ve kterých jsem si víc, než jistá.
Ne, tohle není dobrý pro mě. Lidi by neměli bejt nešťastný. Musíte dělat co, co vás aspoň trochu baví a v čem najdete něco dobrýho. Tady jsem našla jenom to, že nemám čas celej den žrát, jsem daleko od obchodů a nemůžu a nemám čas utrácet. Toť vše. To mi moc nedává zrovna.
V sobotu po práci se stěhuju na sever Londýna a budu si hledat práci tam. Snad bude čas na napsání blogu, taky mám nějakou práci grafickou dělat a tady nikde prostě není stůl nebo nějaký pohodlný usazení se, abych to mohla udělat. Tak snad doženu i resty.
Strašně, ale fakt strašně se mi uleví, až přejedu těma nejedoucíma kolečkama poslední dlaždici Langley Parku. Já paní i malou uvidím někdy moc ráda, paní je v pohodě až na ty věci, který dělá. Dá se s ní mluvit a natlemily jsme se dost už, ale… bydlet tady nejde.
A taky, ač neumím matematiku moc, si dovedu spočítat to, že pokud tady byla její sestra jako chůva tři roky, když se malá narodila, tak že Andrea, Monika, Ilsa a ještě jedno jméno tady moc dlouho nepobyly taky…
No, vzhůru do toho bejt bezdomovec bez práce pár dní.