Ani jsme nešli spát. Nemělo to smysl. A chtěli jsme spolu bejt co nejdýl, protože můj odjezd na tak dlouho znamenal konec. Za ty tři tejdny, který jsem strávila v ČR, jsme se fakt snažili všechno naplánovat tak, abychom spolu strávili co nejvíc času. A povedlo se to, i když to udělalo věci těžší. Tak nějak mám pocit, že nám je spolu až moc dobře. Stačí mi se na něj dívat, když dělá něco na počítači a fakt si vrním blahem. Nemusí nic říkat, nic dělat. Ani jeden z nás by nezvládl vztah na dálku, tak jsme si dali v Praze na letišti poslední pusu s naposled jsme si pohladili ruce konečkama prstů. Naposled jsem mu prohrábla vlasy, který nepopsatelně miluju, nejen proto, že má nejjemnější vlasy na světě, ale protože jsou jeho. Poslední podívání se zblízka do krásných očí a poslední závan vůně. Čekal, dokud úplně nezajdu do útrob letiště, ještě jsem zamávala a až potom se mi oči naplnily slzama.
Káťa v tunelu do letadla se podívá na letenku, zakroutí hlavou a řekne: „Ty vole, to byl zas nápad!“
Všechno jsme věděli předem. Neměla jsem nejmenší právo se fakt rozbrečet. Pracovní vízum na Nový Zéland na rok. Krosnu jsem měla stejně těžkou, jak když jsem jezdívala ke Kesidě na prodlouženej víkend. Dodržela jsem svoji hlášku, že si beru patery kalhotky, dvě trika a jedu. Ze 13kg obsahu mojí krosny, kterou jsem sehnala až 3 dny před odletem, má 5kg notebook s kabelem. Fakt s sebou nemám skoro nic. A ještě ke všemu mám třetí den teploty, strašnou rýmu, kašel a bolí mě v krku z klimatizace ve vlaku, kde bylo snad 12 stupňů celou noc. V letadle jsem chvíli vypadala tak blbě, že se letuška začala zajímat a dokonce do mikrofonu vyhlásili, že pokud je v letadle nějaký doktor, ať se přihlásí. Do tý doby jsem si myslela, že se tak děje jenom ve filmech.
Cesta do Amstru byla docela v pohodě. Všichni jsme seděli rozházený po letadle a tak jsme se trochu vyspali. Pár desítek minut. Takže skoro jako nic. To už jsem měla plnej nos, nemohla jsem dejchat a cejtila sem, že to bude po dlouhý době bez nemoci fakt blbý. Měli jsme pět hodin čas, než nám letělo letadlo do Bangkoku, takže jsme se vydali do centra. Snídaně, kafe, no prostě takový ty věci, co děláte brzo ráno, když dojedete do centra. Koupila jsem si v Albertu naprosto nefunkční (jak jsem později zjistila) kapičky do nosu, prošli jsme kus města a zase jeli zpátky na letiště. Oběd, umírání na moji ebolu, shánění lékarny, žádný krásný kalhotky ve Victoria’s Secret, co by za ty peníze stály, nabíjení telefonů a modlení se, aby naše krosny jely fakt s náma z Prahy až do Thajska. V Amstru jsme je totiž neviděli.
China Airlines. Krásný příjemný a pohodlný letadlo. Super letušky, opilá nizozemská kráva před náma. Srala celý letadlo celej let. Dvakrát ji byly letušky napomenout. Snažím se spát, nejde to. Po šesti hodinách letu říkám, že never ever. Jak kdybych letěla snad už tejden. A ještě půlka zbejvala. Začalo mi bejt zle, jakože fakt zle a jak jsem už psala nazačátku, letuška měla starost. Usnula jsem na hodinu tak tvrdě, že bych prospala i pád letadla. Pomohla mi až druhá přidělená deka, kterou jsem hodila přes sedačky a vybudovala úplnej ebolí domeček. Chvilku po probuzení začaly turbulence. Kesida vedle mě spala a já jí říkám, jestli má pás. Ona se chudák vyděšeně probrala a začala všude zmateně hledat svůj pas XDDDDDDDDDDDDD Tak jí říkám, jestli neví, kdo by jí ho tady nad Kazachstánem doprdele kontroloval, načež se začala hrozně tlemit a pak zas brzo usnula.
Jídlo bylo strašně fajn, ale docela v takový wtf časy. Okousala jsem si po strašně dlouhý době nehty. Nefunkční kapičky do nosu. Konečně přistáváme v Bangkoku a už v tunelu se nedá dejchat, moje noční můra se vyplnila! Batohy nám přiletěly všem. V pořádku a se vším. S ucpaným nosem a teplotou se dokodrcám k lékárně, odejdu se sáčkem s věcma na chřipku a jsem happy. Házím do sebe nějaký thajský prášky a modlím se, ať pomůžou. Výběr z bankomatu proběhl dramaticky, nejde mi vybrat cash. Zachrǎnuje mě Káťa a vybírá mi 10.000 bahtů. Abyste měli představu, co tady co stojí na český koruny, tak těch 10k bahtů bylo 7k korun i s poplatkem za výběr. Hned na letišti ještě kupujeme v AIS stánku thajský SIMky s nějakýma minutama zdarma, ale hlavně s 1,5GB mobilního internetu na 7 dní za asi 300 bahtů. Mysleli jsme, že pokrytí nebude nic moc, ale všude bylo 3G! Tak všude, že i daleko v moři!
Víme, že hnedka chceme ject na jih Thajska do Krabi a že Bangkok si necháme na poslední dny. Do Krabi hlavně proto, že mým životním snem bylo vidět pláž z Pláže ať je to komerční jak chce. Ten film mi vždycky dá všechno, co potřebuju. Slyšela jsem vždycky, že výlet na ni stojí cca 3500 korun a nechají vás tam maximálně 10 minut a i přesto mi to za to stálo. Bereme taxík, venku se nedá dejchat. Hnedka jsme všichni uplně nasráč mokrý. Vždycky jsem si přála no, mít horečku, chřipku a bejt v takovym vedru<3 Pán nás zavezl do cestovky, kam jsme ani nechtěli. Nejdřív sme remcali, že si chceme opatřit lístek na vlak sami na vlakáči a tak, ale úplně nakonec jsme zjistili, že je MNOHEM lepší dát o 400 bahtů víc takhle cestovce, protože jsme se nakonec nemuseli strašně o nic starat a ten vlak je tak busy, že jsme ještě ke všemu měli štěstí, že byla místa! Protože cesta do Krabi trvá 12 hodin, chtěli jsme jedině přes noc a v lůžkovým voze. Jedině takhle nepromarníte čas a ještě se vyspíte. Za 1450 bahtů na osobu jsme pořídili cestu vlakem do Surat Thani v 17:00h z Bangkoku, mikrobus ze Surat Thani do Krabi a myslím že i taxi k hotelu, kterej někdo někde vyzmrdil v Bangkoku za 500 bahtů na osobu na noc, asi jsem byla nějak mimo, páč vůbec nevím kdo a kdy a kde, ale určitě to bylo v BKK cestou na vlak XDDDDDD Že takový chatičky u Krabi kdesi. 10 minut pěšky od pláže. Jíme první thajský jídlo. Kuře s kešu v takový divný tržnici, kde jsou jen Thajci a tlemíme se, že to stojí 60 bahtů.
Kačena s Kesidou našli už v ČR adresu na Self Storage v Bangkoku, kam si dáme prej těžký krosny a zabalíme se na 4 dny do malých batohů na ten výlet na jih. Nakonec se to povedlo jen mně a Vildoj, kterýmu nic jinýho nezbylo, když nemá krosnu a ani zpáteční letenku ze Zélandu XDDDDD Všichni si ale minimálně ulehčili o půl váhy krosny. Paní nám zatim vyjednávala jízdenky, což není jen tak. Jsou na jméno, máte svý místo. Jede s váma ve vlaku fakt strašně moc lidí od policie a na každý zastávce vlaku vyskáčou ven, zkontrolují baterkama prostory pod vlakem, hlídají všechny dveře a tak. Mazec.
Klimatizovanej vagón je PEKLO. Nepřehánim, když napíšu, že tam bylo cca 12-13 stupňů a v noci pak možná i míň. Je mi fakt zle z nemoci a usínám v 17:30 na horním lůžku zabalená v mikině, kapuci, dece, ale stejně se celou noc jen třesu zimou. Od těch půl šestý večer nevím naprosto nic až do jedný do rána. Fakt brutální kóma. Narvaná práškama na chřipku. Když jsem se v tu jednu probudila, všichni už spali a já měla hlad. Večer jsem si koupila fried rice s sebou a byla jsem nejvíc happy, že ji mám i když uplně ledovou. Předávkovala jsem se dalšíma práškama a zase jsem usnula. Před pátou mě vzbudil Kačena, že za chvíli vystupujeme. Myslela jsem, že zmrznu. Klimatizace celou noc foukala z obou stran přímo za můj závěs, bolelo mě v krku.
Surat Thani. Venku 25 stupňů v pět ráno. Jak kdybyste dostali přes držku. Hnedka se na nás sesypalo 5 lidí, nabízeli odvozy a tak. Týpek, jestli jsme od Phantip cestovky a my, že jsme. On, ať jdem s ním. Jak tam bylo fakt hodně lidí a všichni pokřikovali, tak Vilda nějak omylem mu řekl, že nic nechceme od něj, týpek sr nasral, řek, že nás teda do Krabi nevezme a poslal řidiče mikrobusu bez nás s pár lidma. Docela zoufalí jsme nevěděli, co máme dělat. Seděli jsme snad hodinu na chodníku před vlakáčem a googlili alternativy. Nějakej místní bus, co se kodrcá 4-5 hodin do Krabi. Omylem jsme vygooglili i to, že si turisti v žádným případě nemají brát mikrobusy před vlakáčem, že to jsou zmrdi, co vás nechaj 4 hodiny někde stát, vyhladovět a pak vám nutěj strašně drahý jídlo a tak. Vilda našel nějakýho místního, co by nás prej vzal autem do Krabi. Nakonec se zvedneme, jdeme do města obhlídnout ten bus a toho člověka, když Kesida zamává ve vzduchu s lístkama a nevím odkud, ale přiběhne paní, že to ona je od Phantipu a že nám ten mikrobus zařídí a že ho už máme zaplacenej a tak. Kvůli těm referencím na netu jí taky nevěříme moc, ale pak se vzdáme a uděláme dobře. Všechno bylo, jak mělo. Kus cesty sice na korbě auta, ale tak tady jezdí všichni a je to úplně normální :)
V mikrobuse spím, budím se až v Krabi před infocentrem pro turisty, kde chvíli kempíme a přemejšlíme. Pak jdeme do města na obhlídku, vidíme chrám, potíme se jako prasata, kupujeme pití, věci… Nakonec potkáme týpka co nás prej sveze levně ho našeho hotelu, kterej jsme vyjednali v Bangkoku někde na ulici. Mám radost, že to jsou malý chatky na kůlech s verandou, jak v ní taky bydlel Richard v Pláži, haha. Sranda konči, když s náma bydlí ještě ještěrka, švábi a asi milion žab, který se dovnitř dostávaly neuvěřitelným způsobem, a to mikroškvírou pod dveřma a mířily si vždycky do koupelny a tam byly happy. Kluci nám dali pryč šváby a já jim zas žáby. Teamwork.
„A to ty žáby bereš jako do ruky jo?!“
„Ona bere i dvě najednou!“
Odpoledne se mi zas udělá hodně blbě z nemoci, proto s nima nejedu na výlet po okolí, ale celý odpoledne prospím s práškama a větrákem v chatičce. Okolo to vypadalo jako ráj na zemi<333 Často jsem jen tak seděla na verandě a prostě čuměla. Slejvák. Bouřka. Přiběhne Kesida od krve. Si půjčili skútry… XDDDD Běžej do bazénu. Já zas usínám. Dostali za úkol koupit výlet na Phi Phi pláž, počítala jsem s těma 3500k a oni přišli, že to vyzmrdili někde za 900 bahtů (!!!!) na osobu. V osm ráno, že nás někdo vyzvedne a pojedeme na pět ostrovů. Pak jsme šli ještě na véču, měla jsem zase kuře s kešu a bylo to zase dokonalý. Protože tyhle jídla jsou celej život moje nejoblíbenější, tak si to straaaaaaaaašně užívám!<3 Není nic lepšího na světě. Jenom bych tady žrala. Pak jsem se naposled nadopovala těma práškama a zas ulehla do kómatu.
„Vyfoť ji, jak stojí pod tím listem a chce, aby na ni nepršelo!“
22. řijna 2014 – Den mýho splněnýho snu!
Třetí den jsem nebyla na záchodě, nafouklý břicho, nový prostředí, nějak to nešlo. V osm nás teda měl nabrat týpek na výlet, mně bylo po třech dnech konečně dobře! Přijel pro nás včas, zase korba auta s přidělanýma lavičkama. Odvezl nás na pláž k lodím, kde byla paní, která jela celou dobu s náma a hlídala si nás. Skoro samí Korejci, jedni Němci a my. První ostrov byl asi 40 minut lodí, kluci do rána kalili, takže Meďák vypadal, že bude každou chvíli blít. Bamboo Island, nádherná voda, příjemná, hebkej písek, koupeme se a je to boží. Asi za hodinu jsme konečně na Phi Phi ostrově, fakt prostě Pláž<3 Máme dokonce dovoleno tam bejt 40 minut, všude je sice hromada lidí, ale počítala jsem i s horším, jsem fakt šťastná strašně, že se mi po 14ti letech splnil můj malej sen. Jdeme rychle i kus do ostrova a pak se už jenom koupeme v tom nejkrásnějším moři a rochňáme se v nádherným bílým písku<3 Dostaneme i oběd v Ton Sai Bay. Meďák si dává špagety s kečupem, který tam měli pro nevěřící turisty a Vilda si pro jistotu smíchá všechno dohromady. Jakože rejži, maso, špagety, kečup… čímž si vyslouží přezdívku Láďa Hruška.
Poslední dva ostrovy, který jsme po obědě navštívili, bohužel nevím, jsk se jmenovali. Kotvili jsme kousek od nich a na řadě bylo šnorchlování a cachtání se. Protože paní 1058393749393x řekla, ať si dáváme pozor na ježky, tak si Vilda za 10 minut musel vrazil půl ježka do nohy. Paní se ani nijak nedivila, začala mu na lodi s tou nohou dělat divný věci a my jsme dál sledovali rybičky plovoucí těsně před brejlema a okolo rukou a tak. Krmila jsem je melounem a byly šťastné! Jediných nás pět si nevzalo vestičku do moře. Jen podotýkám, že kromě Phi Phi ostrovu bylo fakt 3G i na moři daleko od všeho. Boží. Moje mamka tak má v messengeru pořád čerstvý zprávy a fotky a je strašně happy z toho.
Do chatiček jsme přijeli někdy před pátou odpoledne úplně unavení. Kluci spali i na lodi a Kačeně dokonce ulít klobouk ve spánku a chytil ho půl metru od sebe XDDDDDDD
V Thajsku jsou samozřejmě populární masáže. Říkala jsem, že půjdu na co nejvíc masáží to půjde a celou dobu se mi docela dařilo. Příjemný klidný prostředí, profesionální Thajky, co věděj, kam šáhnout. Moje tělo tohle strašně potřebovalo. Trošku jsme s Kesidou nechápaly thajskou aromatherapy masáž olejem, kdy nám v půlce řekly, ať se otočíme a vzaly nám to i s prsama XDDDDDD Tý jsem tam musela nechat dýško!
Večer zkouška krevet a kraba. Krab je dobrej, ale má strašně málo masa. Jsem si možná víc užila krabí kostky na špejli na nádru v Bangkoku. Do mušlí jsem nešla. Možná bych to bejvala zkusila, kdyby Kačena neřek, že to je jak žvejkačka a nejde to překousnout…
23. října 2014 – Den po mým splněným snu!
Že prej pojedeme na výlet do Tiger Cave Temple. Bylo nejhorší dusno, co zatím bylo. Půjčili jsme si tři skútry, kluci řídili a jeli jsme asi 45 minut. Cestou jsme viděli nádherný skály, palmy, pralesy a palmový háje. Překvapivě mají v Thajsku dokonalý, velký a fungující silnice. Nahoře na kopci byla vyhlídka, vedlo k ní přes 2000 strmých schodů. Já strašně nemůžu dejchat do kopce, takže jsem to vzdala už asi na třicátým, že počkám dole s opičkama. Vilda s Meďákem si prej všimli, že tam nejsem až cca na dvěstěpadesátým schodu XD Šla jsem někam do nějaký studený jeskyně, kde se dalo trochu dejchat a asi hodinu a půl na ně čekala. Pak jsme dali jídlo. Všude byli psi v hrozným stavu. Pokousaný, se svrabem a tak. Bylo nám jich strašně líto. Taky jsme tam přispěli jedním zlatým kouskem na opravu chrámu a mohli jsme na něj napsat naše jména. Přišla krásná sněhobílá kočka, co se v překladu jmenovala White Cotton. Mám takovou úchylku, že když jedu do nějaký země, naučím se předtím pár slov a vět a snažím se je používat. Cajhár – pláž se stala oblíbeným slovem všech a nikdo pak už neřek nic jinýho, než jestli půjdeme na cajhár XDDDDD
Snažim se strašně tady nejíst moc lepek. Takže většinou jím maso, zeleninu a nějakou omáčku a rejži. V plánu jsem měla jíst nudle 8x denně, ale nechci, aby mi bylo blbě.
Brou pin há = je nás pět, se osvědčilo při vstupu do restaurací kvůli velikosti stolu a všichni se tomu strašně tlemí XDDDDDD
Do Krabi do cestovky zajistit vlak na další den zpátky do Bangkoku.
Večer jsme ještě prošli Krabi a dýl pak ještě naše městečko blízko Krabi. Koupili jsme si na památku náramky a já jsem šla konečně na záchod! Vedro, vlhko, vedro, vlhko. Pořád. Vlnitý vlasy, kapičky potu. Líbí se nám strašně moc triček, ale jsou z hnusných materiálů. A jejich kalhoty nám těžce nejsou v pase. Dochází nám čistý oblečení. Jakože uplně. Už nosíme trika, který byly jednou propocený a následně jsme je marně zkoušeli usušit. Nic tady v tom vlhku pořádně neuschne. Začínám bejt trochu smutná z mýho nápadu si nic nebrat, protože mám jen jedny kraťasy a nejsou fakt už moc fresh.
24. října 2014 – Dva dny po mým splněným snu!
Že si trochu pospíme a nebudeme nic hrotit. Nepamatuju si, co jsme tenhle den dělali. Určitě jsme zase několikrát šli do restaurací žrát všechno jídlo.
25. října 2014 – Tři dny po mým splněným snu!
Celou noc ve vlaku jsem se úplně nakaši mokrá budila, v polospánku jsem vždycky sáhla po ručníku, celá se utřela, zase jsem usnula a pak se zas probudila a všechno se opakovalo. Ráno jsem měla odpornej hnusnej ručník, propocený triko a ještě víc pupínků na ksichtě. Sedla jsem si na tu úzkou postel, šel kolem pán, sundal mě a tu postel zase uklidil. Sice bylo NEJHORŠÍ vedro ever, ale fakt asi lepší, než ta šílená klimatizace cestou na Krabi. To bych fakt nechtěla už nikdy zažít.
Začínaj se slejzat spoluúčastníci, posílám je pryč, ale maj mě rádi a chtěj bejt jedině se mnou. Kupujeme divný ovoce od paní, která chodí vlakem a nabízí to. Chodí tam víc lidí s různým jídlem pořád dokola a můžete si pořídit, na co máte chuť. Jsme si to ani nijak neumyli, což byla asi dost chyba, protože jsme pozdějc byli s Kačenou na hajzlu a dost sme trpěli. V jednu chvíli to vlak úplně zahamtnul, prostě zabrzdil uplně brutálně a všichni spadli. Ještě, že jel pomalu. Všichni jsme upocený, lepkavý a tečou nám pořád další kapičky ze zad. Já jsem si pořád nezvykla, fakt nesnáším vedro. Konečně zpátky v Bangkoku. Letím do sprchy s mouchama na vlakáči, bylo jich tam asi jenom 20 a ta sprchy neměla nejmenší smysl, protože jsem se zpotila dřív, než jsem z ní vylezla a musela jsem se utřít tím propoceným ručníkem z noci… ano. Lidi si dali obří kafe se šlehačkama a mně se už jen z toho pohledu udělalo tak zle, že jsem letěla na záchod a bylo to tam zlý.
Dostali jste tip na dobrou ubytovnu v centru. Rozhodli jsme se, že nebudeme brát levnýho taxíka, ale zkusíme ještě levnější autobus. Mně bylo tak blbě, že jsem sotva šla, ale v buse byla překvapivě klimatizace a udělalo se mi asi milionkrát líp. Cesta stála 12 bahtů :) Na adrese ubytovna nebyla, ale byl tam krásnej hotel, kterej vycházel na 700 bahtů za noc na osobu a to chceš. Teplá sprcha, velký pokoje, klimatizace a úžasnej bazén na střeše hotelu. Pán na recepci byl Brit a to byl úplnej ráj slyšet Brita. Jsem se cejtila bezpečně a jak doma<3 Bazén jsme využili skoro hnedka, ani jsme si nevybalili všechny věci. Už jsme neměli ani čistýho nic. Pán nám ale poradil laundry service kousek vedle, tak jsme to tam odnesli a děj se vůle boží, prej zejtra ve 12 to bude vypraný a vyžehlený. Hotel je na Khaosan Road, totální centrum, úplně DOKONALÝ. Tak jsem si představovala svých pár dní v Bangkoku. Vyjdete rovnou na tržnici a tak.
Nechtěla jsem riskovat cestu do selfstorage a dala jsem si k obědu suchou rejži, což ale moc nepomohlo. Nakonec jsem byla vyslána zpět do hotelu, ať si jdu lehnout radši, že mi to lidi donesou. Asi věděli, proč mě posílaj, trávila jsem odpoledme střídavě na WC a v posteli a zajímalo by mě, čím to bylo. Pár metrů od hotelu je i nejlepší tetovací studio v BKK a já mám strašný chutě tam jít! Večer se mi udělalo o něco líp a šli jsme dát k večeři moje první nudle. Heaven. Přišel k nám pán s pečenýma škorpionama, měla jsem si jednoho vzít a ochutnat mu aspoň nožičku! Tak snad ho ještě potkám. Je vedro, ale prší. Khaosan Road v noci je masakr masakrů. Jedna velká párty. Lidi, jídlo, alkohol, hudba, strašná spousta hudby. Je přesně taková, jak jsem si Bangkok představovala. Nakonec jsem místo škorpiona snědla dvě pečený housenky.
26. října 2014 – Několik dní po mým splněným snu!
V noci jsem nemohla spát a usnula jsem až ve dvě. Tak nějak mi umřel telefon přes noc a venku je naprostý nedýchatelno. Šli jsme hledat nějakou pořádnou snídani, našli jsme za 119 bahtů. Toasty, máslo, džem a talíř s vejci, párek, slanina, trochu zeleniny plus káva nebo džus. Já od včera nemůžu myslet na nic jinýho než na BKK INK TATTOO, který mám fakt ani ne sto metrů od hotelu a má úplně nejlepší recenze na netu. Určitě bude strašně busy.
***
Tady jsem se s psaním blogu strašně, ale fakt strašně zasekla a říkala jsem Kesidě, že nevím prostě, co se dělo dál a ona mi řekla, že jsem celej den spala a večer jsem šla na tetování. Tak mám svoje tetování z Bangkoku. Kdo tam byl a neodvezl si tetování, jako by nebyl. Dala jsem za něj 6000 bahtů v asi nejlepším studiu v centru, je to moje druhý největší tetování, který mám a trvalo ani ne dvě hodiny. Chvílema jsem fakt trpěla a zatínala zuby, ale to k tomu patří. Tady jsem si přestala fakt psát poznámky k blogu, takže už vůbec nevím, co se přesně dělo, protože tohle budu postovat o 14 dní pozdějc. Určitě ale bylo Thajsko jeden z mých nejlepších a nejvíc božích životních zážitků a to i přes to vedro, který mě fakt ubíjelo. Asi bych si za pár týdnů zvykla. Dokázala bych v Khaosan Road bydlet měsíce a neomrzelo by mě to. Jsem ráda, že to bylo přesně takový, jak jsem si to vysnila. Hodně hodně hodně přemejšlím o tom, že zpáteční cestu přes Indii úplně vypustím a pojedu ještě na pár dní do Bangkoku.
Poslední dva dny jsem si užívali hlavně jen bazén, jídlo, jídlo, jídlo a za poslední peníze jsme denně chodili na dlouhý boží masáže. Samozřejmě, že jsem zapomněla napsat asi tak půlku všech věcí, který jsem napsat chtěla, budete mi to muset odpustit.
Kdyby na tuhle informaci někdo čekal celej článek, tak ve dvě ráno na Khaosan Road stála „top girl“ 400 bahtů ;)