Mám se dobře, fakt dobře, jakože docela hodně dobře.
V pátek sem přišla Lůca spát, tahala jsem ji do klubu, ale lehla si, zavřela oči a řekla mi, ať jdu do prdele. Tak mi nezbylo nic moc jinýho, než si lehnout taky. Ráno jsme si udělaly během asi tří minut míchaný vajíčka a fazole, hodily jsme na sebe to první co sme našly, ani jsme se nečesaly a vyrazily jsme se podívat do Westbury na bílýho koně. Cesta snadná díky mým papírovým GPS navigacím „v týhle vesnici za třetí busovou zastávkou zhaneme doleva na nějakou malou silnici úplně…“ a za hodinu už jsme stály na kopci a čuměly na obřího koně. Vydrželo nám to tam docela dlouho, plankingovala jsem mu na oku, nějací angličani nás slyšeli spolu mluvit a hnedka začali říkat „dobyden“ a usmívat se hrozně (?!) ok. Najedly jsme se na lavičce a jely do Salisbury, kde jsem udělala obří investici mého života a koupila jsem su Guess boty. Fotku dám někdy jindy, tenhle post je o koni a lidech a ne o nějakejch nedůleřitejch botách. Až se budu nudit a nebudu mít o čem psát, tak vám tuto nepodstatnost vyfotím.
Tady jsem buřtík.
V Salisbury jsem se byla podívat ve Sports Directu na svého vyvoleného a dokonce jsem se konečně zmohla se na něj zblízka podívat a usmát se a on se zmohl na pozdravení mě a prej se usmál, ale to jsem neviděla již, protože jsem schovávala svůj trapný obličej už pod vlasy různě. Slíbila jsem Lucii, že mu příští tejden dám svoje číslo a když nedám, tak ona má příšernej vydíratelnej materiál, kterej dá na fejsbuk a celej svět se dozví koho miluju XDDDDDD Takže mi držte palce, ať mu to číslo dám a miluju jeho a nemiluju toho co ho miluju XDDDDDDD
Večer jsme šly do Costy na Acoustic Night, kam jsem se těšila hodně, miluju objevování nových kapel víc než svůj život. Nicméně jsem si musela dát v autě dvě skleničky (čti rozřízlá flaška napůl, abysme měly kelímky) Lambrusca abych to vůbec zvládla.
Čekání na otevření :)
Nechce se mi do fronty, když se trošku vylidní, jdeme na konec, nechci moc nikoho potkat, nicméně… potkávám, nevidí mě, dělám, že tam fakt nejsem, vidí mě, dělá posunky jestli mě může jít obejmout. Může. Bohužel i kdybych nechtěla, tak může.
Přes Lůcy zrcadlovku, kterou mám pověšenou na krku se k sobě nedostáváme tak blízko, jak bysme chtěli.
„What?!“
Co what, neříkej, že ti to neřek…
Jako první hraje Bertie Chattell, kytarista, zpěvák. Svoji hudbu si píše a skládá sám, nehraje covery, má toho hodně. Je to úžasnej hráč na kytaru a zpěvák. Od něj jsem i z vyprávění čekala hodně a hodně jsem od něj dostala, takže odehrál na jedničku. Bohužel kapely neměly moc času se předvést. každý hrál jen pár písniček.
Bertie Chattell
Okolo pořád někdo chodí, poslouchám hudbu, najednou mě někdo chytí zezadu… „Co jako měly bejt ty voči?“ „Nevim, že se milujem? XDDDDDD“ Musím jít ven na vzduch, ležím na lavičce, pemejšlím o ničem.
Na scénu přichází Bethany Hayter s kytarou. První písničku ještě ležím venku, vevnitř je hrozný teplo. Nebo možná jen mně je. Druhou písničku letím dovnitř, slyším první tóny coveru Radioactive od Imagine Dragons. Má silnej hlas, hodně silnej hlas, ale zase si nemyslím, že by ho měla nějak dokonalej. Vyzpívává hodně konce, prodlužuje slova, ví, kde je silná stránka jejího hlasu. Dává jednu její písničku, potom zpívá Oasis.
Bethany seděla nejhůř jak mohla a já jsem byla líná jít na druhou stranu scény, takže nemám její fotku, kdybych měla, měla by půlku obličeje za mikrofonem.
Na řadu přicházejí Talking To Amy, který trochu sleduju už dýl, koukla jsem se na nespočet videí na youtube a trošku jsem se jich bála, protože něco tam je fakt nic moc a skoro samý cover. Nicméně, začali nahrávat ve studiu nedávno, takže se jako kapela poměrně zkvalitnili a co víc, přišli s docela brutální peckou, písničkou Harmony, která je řekla bych víc, než dokonalá. Když si pustím Two Door Cinema Club, Mando Diao, nevím, cokoli a dám si za to tuhle jejich písničku, tak prostě není horší. Je boží, chytlavá, kvalitní a fakt ji miluju.
Kluci mají potenciál… docela věřím, kdyby se fakt snažili a makali na sobě, že je za dva roky uvidíme jako menší kapelu na festivalech v UK a za čtyři roky klidně na Rock for People.
Zahráli dvě svoje věci a dva covery, jeden z nich byl Mr. Brighside od Killers, tu písničku miluju, fakt jsem si je užila hrozně. Bohužel kvůli prostoru nemohli hrát plnohodnotně na bicí. Jsem tragéd a stydím se jít fotit dopředu.
Talking To Amy
Když už jsem si myslela, že mám všechny šokující situace za sebou, tak mě čekala další v podobě jeho příchodu za mnou těsně po koncertě, objemutí mě před sto lidma s otázkou, jestli jsem si to užila.
Užila, víšco, vždycky si to s tebou užiju.
Poprvé jsem ukázala lebku veřejnosti :)
Bohužel jsme po nich musely pryč, čekala nás homepárty, kdosi měl narozeniny. Jely jsme teda o kus dál, nabraly dva slovenský kokošky a vypily doma dva litry lambrusca a skoro jednu flašku vodky. Celej večer jsem dokonale zvládala na fakt vysoký platformě, došla jsem bezpečně do Lifu, poprvý do Lifu po roce a čtvrt co tady bydlím! Tančily jsme s Lůcou snad hodinu v kuse fakt intenzivně a protože angličanky neuměj moc tancovat, chodili se na nás dívat lidi XDDDDD Po očku jsem zbystřila v hledišti něco fakt hodně sexy. Po chvíli jsem si to šla nenápadně prohlídnout a fakt to bylo neuvěřitelně sexy. Bohužel to bylo z Uzbekistánu a já k tomuhle mám vcelku respekt a možná trošku strach.
„Ty vole tě někde zabije!“
Jn.
Jedeme domů. Párty bylo dost. Všeho bylo dost. Dávám si ve dvě ráno McChicken, zasranej McDrive… nemám sílu se ani odlíčit, padám do postele a nevím nic až do devíti do rána. Větráme hangover na Danebury Hillu.
Dneska miluju Killers víc, než jindy :)