Ty vole, no, přísahám, že jsem si myslela, že už nikdy nic nenapíšu. Ne protože by se nic nedělo nebo bych nechtěla, ale to prostě nešlo. Nakonec expirovala doména, Cassida skoro volala na můj hosting a poplatila poplatky za doménu a prostě, zkraťme to, jsem tragéd.
Kromě toho, že jsem úplně zapomněla napsat o Čarodějnicích, jak jsme tady slavili a fakt nás bylo hodně a měla jsem buřt, tak jsem prostě nenapsala asi dva miliony dalších věcí. Kdyby vás zajímalo, proč mi třeba Oscar nenapsal 3 dny tu blbou smsku, tak proto, že mě hledal online všude možně, protože si myslel, že si z něj dělaj kamarádi prdel. Takže jedna z teorií byla pravdivá a my se možná uvidíme tenhle pátek nebo příští tejden.
Nicméně, jak jsem šla slavit, že mi napsal, tak jsem potkala někoho jinýho…
Je to se mnou těžký.
A s nim!
Brit.
Kokoti, fakt.
Nikdy si nic nezačínejte s Britem, bubeníkem a Britem.
A Britem.
S Bradem Pittem.
Že sem potkala někoho jinýho teďka úplně přeskočme. Ve čtvrtek, v den našeho nočního odjezdu na Stansted jsem žehlila v pokoji a X doučoval naši mladou matematiku, protože měla zkoušku a nedávala to. Jak se X objevil v našem baráku taky vůbec neřešte.
„Seš si jistá, že ti nevadí, když mě vezmeš zejtra k vám?“
„COŽE?!“
„No…“
Nepodívala jsem se ani jednou do zpátečního zrcátka.
„Moc nemluvíš…“
„Nemám co říct… a navíc už v Mekáči nemáte McBites…“
„Hahaha, to nemáme no.“
„Tak vidíš, už to je důvod, proč nemluvit.“
Doma jsem si vzala žehlení do pokoje, pustila jsem si znova GoT a žehlila jsem páteční práci, když jsem neměla být doma. Za 20 minut se otevřou dveře, opět bez zaklepání a X vejde do pokoje. Čumím na něj s otevřenou pusou.
„Tohle není veřejnej pokoj, jestli sis nevšim…“
„Já sem můžu.“
„No ty vole ty sem speciálně zrovna nemůžeš!“
Usměje se, odhrne deku, lehne si do MOJÍ postele (zase) a kouká na mě.
„Můžeš se na mě aspoň přestat koukat?“
„Ne…“
Ok.
„Kde je X?!“
„Můžeš hádat…“
Za půl hodiny přijde zase.
„Můžu tě obehmout Natalie?“
„Ne.“
„Proč?“
„Ježiš, prostě NE…“
Obejme mě. DOPRDELE CEJTIM JEHO VŮNI. Nedejchám, radši nedejchám, už nejsem tak statečná. Ta vůně mě zabije, fakt mě zabije.
Pak přijde potřetí.
„Hele udělal jsem ti něco?“
„Hele, ne… ale prostě, jdi pryč, proč tady seš?“
„Já nevím…“
Kácím na žehlení a jedu k XX. Jsem nervózní z letu, vidí to, je hodnej, je super, je skvělej, povídáme si a hodně se smějem, nenávidí moje vtipy prostě, nenávidí. V noci jedeme na Stansted. Lucie je unavená, zapomněla si mobil někde, jedeme pro něj. Nespaly jsme šíleně dlouho, přes 24 hodin. Na Stanstedu usínáme na 45 minut na lavičce, je hrozná zima. Spíme v letadle, poprvé, co jsem spala v letadle. Budí mě letuška dost drsným způsobem. Let kratší, než autem do Londýna.
Zmatek v časech, totální. Jedeme autobusem na Eindhoven Station, Adélka si nás vyzvedla a dopravila nás k ní domů, za což jí hrozně děkujeme! Co budeme dělat? Ty vole co chceš dělat asi. Jdeme pro víno a pro trávu.
Si asi dělaj prdel ze mě ne. Přijdeš do Coffeeshopu, čekáš nějakej nápojovej lístek a místo lístku s nápoji tam je lístek s trávama. Stojíme s otevřenou hubou, nevěříme, fakt prostě, že tam je lístek takovej XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
Tak co si dáte? Ty vole, co si dáme? Koupíme si ubalenej ne? Hej jo.
Za blbý 4 Eura, který bych našla na zemi za 15 minut, kdybych šla na nějaký parkoviště, jsme pořídili všichni obří joint Bílý Vdovy, kterej se nedal dokouřit ani. Já jsem musela přestat někde v půlce, protože jsem byla fakt moc a holky to dokuřovaly asi 2 hodiny jako. Jdu si pro větrák a všichni zaseklý čekaj, kam jako jdu hledat nějakej větrák, ale já myslím bonbon prostě XDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
Prázdný sejry, šunka od kočky, otočky, kraslice, králíčci, dej mi jeden rovnej, jak kdyby o tom byla přesvědčená ne, že na to je nejlepší větrák!
Nechápeš.
Za 4 Eura!
Hell, yeah.
Totálně vytuhneme. Přesně za 4 hodiny se všichni probudíme zkroucený rozlámaný, otevíráme flašky vína, je asi jedna ráno, nemůžeme a jdeme spát, protože fakt brzo vstáváme a jedeme všichni vlakem do Amsterdamu. Po několika letech znova, yes! Mimo to, tam je zrovna v sobotu ta velkolepá výstava Game of Thrones, která byla jen v pěti městech na světě! Možná jsem se víc těšila na tu výstavu, než do města, fakt.
Se vám omlouvám, ale moc toho nevím. Zrcadlovkou bylo pořízeno asi 8 fotografií, prostě tak normálně jsme chodili po městě jak turisti, poslaly jsme s Lůcou pohledy všem lidem a tak. Fakt nemám co bych víc napsala. U nápisu nám Linus, Adélky přítel zjistil, kde přesně výstava je. Normálně prej v kostele úplně u stanice vlaku!
Chtěla jsem udělat videoblog a zapomněla jsem ho točit už na začátku XDDDDDDDDDDDD A nebudu natahovat ani pocity z výstavy, přišla jsem tam pozdě, už měli hodinu zvařeno a brečela jsem u brány… XDDDDDDDDDDD
ANO<333
Nepustili mě dovnitř. Plakala jsem tam. YOU DONT KNOW NOTHING! Se stane… tak jsme šli koupit další model, za 6 Euro. Na doma. Ve vlaku na nás čuměl nějakej úchyl a já sem zjistila, že se můžu ze sedačky nahnout až na zem, brečeli jsme smíchy.
Pak jsme zas kouřili a zase jsme padli do komátu. To nebyl spánek, to bylo fakt kóma. A pak jsme jely domů ty vole, opily jsme se ráno na letišti hrozně, jely jsme přes Londýn, tam jsme měly Frisco a další hulení a cestu do Andoveru si nepamatuju a myslím, že Lucie, která řídila, taky ne jako. Budila mě až skoro doma.
Chtěla jsem napsat, že to byl nezapomenutelný příběh, ale on byl zapomenut možná ještě, než začal. Nicméně, hlídáme si na červenec letenky na další víkend a zkouříme se až v neděli, abysme si něco pamatovaly a přivezly vám fotografie.
Sorry XDDDDDD
Poslední dva týdny nejedu NIC jinýho, než Snapchat, fakt. Pokud tam máte totiž mezi normálníma lidma i dementy, NEBUDU JMENOVAT TEDA, tak se můžete každý ráno těšit na koule, penisy, bradavky, masturbace a sex. Why not XDDDDDDDDDDDD
Aspoň něco málo jsem napsala, jsem na sebe pyšná a nyní dobrou noc.
Kdo to nebude komentovat, je píča.
Pokusím se opět neusnout.