Pamatujete si někde v roce 2008 a 2009 ty šílený párty po kterých jsem pak celej druhej den zvracela? Ano, historie se opakovala. Že se potřebuju strašně vožrat, tak jsem se strašně vožrala. Dokonce možná asi nejvíc v životě, protože to bylo úplně strašný kóma. Blila jsem už v jednu ráno úplně všude, ale jako vždycky jsem byla někde na WC nebo venku. Nemohla jsem prej chodit a mluvit, ale taky jsem prej byla boží, protože ačkoli jsem nemohla tyto dvě věci, tak jsem prý v taxíku vždycky včas dala nějaký signál, že budu blinkat, aby zastavil. Řidič prej byl úplně nadšený, že nemá poblitý taxík.
Well done, girl.
Ráno jsem vůbec nepochopila, proč spíme 4 na 1,5 lůžkové posteli pod jednou dekou, ale whatever. Že s náma šel Mauro jsem si matně pamatovala, když jsem (nevím jak, když jsem údajně nemohla chodit) běžela z postele zase zvracet na záchod u Báry. Taková jsem já! Nikomu jsem nic nepoblinkala. Mauro je jeden mladý hoch z Portugalska, vcelku slušný džentlmenský vždy, co nás doprovází snad pokaždý do Lajfu a tak. Ráno jsem mu děkovala, že mě nenechal nikde umřít a čuměla jsem na nějakého jiného hocha, kterého jsem nikdy předtím neviděla, který spal nalepený na Báře XDDDDDDDD
Tak jo, no.
Ptám se ho pak, odkud je, prý z Moldávie. Tak říkám, že aha a on na mě jakože jestli vím, kde to je. Tak mu říkám, že samozřejmě že vím, kde to je, že nejsem trotl anglický a přitom jsem se zoufale snažila vzpomenout na hlavní město… a nevzpomněla jsem si.
Nemohla jsem vstát, hejbat se a nic, Mauro si pak ke mně sedl na postel a začal hrát na kytaru a bylo to hrozně fajn. Se zbytkáčem jsem odvezla Báru do práce, doma jsem si udělala česnečku, vyprala moje slavný šaty, zjistila, že jsem nic neztratila z kabelky (vždycky mám hrůzu se podívat, jestli tam je telefon a peněženka, fakt) a šla zase spát. Docela mě to štve, protože jsem měla poslední hezkej den na to, abych šla na kolo, chtěla jsem celej den bejt někde na kole. Hm.
Fotka na přání, lepší bohužel jsem nedala vůbec -.-
Ranní hraní na kytaru.