Dnešek je strašnej. Jako úplně. Mám tejden nový antidepresiva a než zaberou, jak mají, tak do tý doby asi spáchám sebevraždu. Zase většinu dne jenom proležím v posteli, koukám se na filmy a seriály a dělám, že hrozně neexistuju a chci, aby mě všichni nechali bejt. Přitom to ráno bylo docela nadějný.
Blbý.
A jak tak celej den ležím a je mi blbě, tak vážně přemejšlím, co teda bude dál. Lokální plány si myslím, že naprosto selhaly. Kdyby selhal alespoň jenom jeden, tak by se dalo žít dál, ale když selhaly úplně nasračku všechny, tak asi není důvod žít v Český republice. Už jsem strašně chtěla. Fakt jo. Ale má to teď smysl? Asi ne.
Hrozně mě mrzí co se stalo. Je to takový neobjasněný zvláštně.
Brečím.
A jak tak celej den ležím a je mi blbě číslo dvě, tak přemejšlím, že se teda zase odstěhuju. Žít. Jinam. Někam, kde to znám a vím, že (by) mi tam bylo dobře. Nikdy nevěř plánům, pokud v tom nejsi sám.
